Souboj levice a pravice. Opravdu?

Vyhrocená kampaň vrcholí, a pokud bychom za cíl přímé volby pokládali znechucení a polarizaci lidí, bylo ho dosaženo. Zkusme ale jít k volbám s chladnou hlavou a nenechme se zatlačit do umělého schématu.

Přímá volba prezidenta bohužel způsobila přesně to, čeho jsem se obával – další rozdělení společnosti a kampaň plnou špinavostí. A světe, div se, nevynesla do souboje o Hrad žádného dokonalého kandidáta, ba ani žádného skutečně nestranického kandidáta, kterého si lidé přáli. Nakonec je volba stejně zase redukována na souboj pravice s levicí, což je dost nešťastné.

Ano, jeden sice je ministrem pravicové vlády (byť ta je některými kritizována za příliš levicovou politiku), druhý byl premiérem vlády levicové (byť šlo o skrytou velkou koalici). Ano, podporují je jejich vlastní strany a mají (byt neochotnou a nejednotnou) podporu hlavních stran pravice a levice. Ale to přece ještě neznamená, že podle těchto charakteristik bychom se měli rozhodnout o své podpoře. Oba kandidáti jsou také občas označováni za příliš pravicové, příliš levicové. A co téma, které v posledních dnech hýbalo kampaní? Je snad účelové brnkání na struny nesnášenlivého nacionalismu téma pro moderní levici?

I kdyby snad stáli oba kandidáti vyhraněně na obou stranách pravo-levé škály (která je sama o sobě dost zmatená a různě interpretovaná), pořád to přece není to jediné, o co při volbě prezidenta jde. Nevolíme přece polické strany, nevolíme vládu, nevolíme premiéra; volíme prezidenta. Prezident nebude řídit ministerstva, upravovat sociální dávky a vypisovat daně; prezident nás bude reprezentovat v zahraničí, zprostředkovávat jednání mezi politickými stranami, jmenovat odborníky do Ústavního soudu a ČNB a hlavně by měl být zástupcem nás všech. Ano, že by po současné vyhrocené kampani mohl být kterýkoli z nich představitelem nás všech, zdá se skoro nepředstavitelné. Ale co se dá dělat; nemáme monarchii, kde by lidé mohli s představiteli státu prožívat radostnější události (a nikoli, bohužel ani kníže na Hradě by nebyl žádný panovník z toho prostého důvodu, že by to byl prezident), takže jeden z těch dvou pánů zjevně bude sedět v prezidentském křesle. A jde jen o to, podle čeho se rozhodne, který to bude.

Nemám ani čas, ani chuť pouštět se do nějakých sáhodlouhých politologických argumentací, ani si nemyslím, že bych tím mnoho lidí přesvědčil. Ale snad příklad promluví jasněji než tisíc slov. Podívejte se na tabulku níže s ukázkou levicových, středových a pravicových politiků z ostatních politických stran, kteří vyjádřili jednotlivým kandidátům (přímo či nepřímo) podporu:

Karel:
Miloš:

Jak vidíte, podpora politických osobností je bez ohledu na stranickou příslušnost rozložena na pravolevé ose docela široce. Nezdá se Vám však, že osobnosti napříč politickým spektrem spojuje kromě podpory jednomu či druhému kandidátovi ještě něco jiného? Není zajímavé, jací to politici se navzdory deklarovanému soupeření pravice s levicí opět scházejí na jedné lodi?

Je na Vás, jak se v prezidentské volbě rozhodnete, ale nebylo by špatné vše zmíněné vzít v úvahu – zamyslet se, jestli moderní levicovou stranu lépe charakterizuje Jiří Dienstbier nebo Jaroslav Foldyna, jestli byl přijatelnějším premiérem Vladimír Špidla nebo Jiří Paroubek, jestli na Vás jako prezidentský kandidát lépe působila Zuzana Roithová nebo Jan Fischer, jestli si vážíte spíše Víta Bárty nebo Elišky Wagnerové, jestli je lepším pravicovým politikem Jiří Pospíšil nebo Boris Šťastný, jestli je lepším primátorem hlavního města Bohuslav Svoboda nebo Pavel Bém, jestli je Václav Klaus prezident, na kterého máme být hrdí...

Podobně jako o politicích by se dalo mluvit o dalších osobnostech, které podpořily jednoho či druhého kandidáta, ale o tom si jistě jste schopni udělat obrázek sami. Vadí mi takové ponižující odsudky, jako že se hloupá a nesvéprávná mládež nechala zmanipulovat pokleslou pražskou intelektuální elitou (totéž samozřejmě platí i pro odsudky opačné strany; sám chápu mnoho důvodů, proč lidé preferují Zemana; s většinou z nich nesouhlasím, ale to neznamená, že bych jeho zastánce označoval za zmanipulované stádo bez vlastního názoru).

Smiřme se prostě s tím, že nevolíme světce ani dobrotivého panovníka a že oba kandidáti mají své vady a žádný z nich není dokonalý. Zamysleme se nad tím, o co doopravdy u prezidentské funkce jde a volme podle toho. Na závěr si dovolím ocitovat Zdeňka Svěráka, který dokázal jako obvykle vystihnout to nejpodstatnější. A přeji šťastnou ruku ve volebních místnostech.

Zdeněk Svěrák: Tři důvody pro mou volbu 1. Po nejbližších parlamentních volbách mapa naší země s největší pravděpodobností zoranžoví a zrudne. A to nejen proto, že takzvaná pravice nedokázala občanům vysvětlit nutnost nepopulárních reforem, ale hlavně proto, že sama je nepřesvědčivá a na svém rozkladu dál úspěšně pracuje. Pro zachování rovnováhy by bylo zdravé, aby na Hradě seděl člověk, který má šanci nás sjednocovat, protože dává přednost jiným hodnotám než dělení na pravici a levici, hodnotám, jako jsou právo, občanské svobody a slušnost. 2. Přiznávám, že silným varovným signálem pro mou volbu je to, že Miloše Zemana podporuje současný prezident a téměř celá jeho rodina. A divím se, že naše sociální demokracie jako celek tento signál neslyší. Zvítězí-li spojenectví těchto dvou chladnokrevných hráčů, pochybuji, že se obrody české společnosti dožiju. Svým hlasem chci zabránit tomu, aby na Hrad usedl pokračovatel ješitného a sobeckého pojetí tohoto úřadu, tedy politik, který bude skrze tento úřad zneklidňovat a zákulisně ovlivňovat politické dění doma a oslabovat naše zakotvení mezi západoevropskými státy. 3. Třetí důvod, který rozhodl o mé volbě, je subjektivní a plyne z mé zkušenosti učitelské a divadelní. Povolání učitele i herce vás naučí odhadovat z jednání, z výrazu tváře, z pohybů a mluvy povahu člověka. Mě to naučilo rozpoznávat lišáky. To jsou jedinci obdaření chytrostí a bystrým úsudkem dravců. Lišák se na vás usmívá, i vás obveselí, ale vy jako zajíc nevíte, jestli vás má rád jako bytost, nebo jako pochoutku. My hlodavci bychom si měli dát na lišáky pozor.