Před 80 lety zemřel belgický král Albert I.

Dnes uplynulo 80 let od smrti belgického krále Alberta I. V Belgii je obdivován pro chrabrost za 1. sv. války. Pro nás je zajímavé, že jeho život je v mnoha detailech podobný našemu poslednímu králi, Karlovi I.

Král Albert I.

Budoucí král se narodil 8. dubna 1875. Mezi jeho koníčky patřilo horolezectví, které se mu stalo osudným. Byl hluboce věřícím katolíkem a důkladně se připravoval na svůj budoucí úkol; měl velký zájem o zlepšení situace dělníků v Belgii a před nástupem na trůn často inkognito navštěvoval továrny a dělnické čtvrti, aby poznal tamní životní podmínky. Navštívil také Belgické Kongo a navrhl reformy pro ochranu domorodců a podporu rozvoje této kolonie. Nastoupil na trůn po smrti svého strýce, krále Leopolda II. (Stejně jako Karel I. nebyl v době svého narození jasným následníkem trůnu, ale králův jediný syn Leopold, jeho bratr a Albertův otec Filip i Filipův starší syn Balduin zemřeli dříve).

Na počátku první světové války se Německé císařství rozhodlo neuznat mezinárodní smlouvy o neutralitě Belgie a využít její území pro překvapivý útok na Francii (Schlieffenův plán). Proti tomu se však Albert císaři Vilémovi II. ohradil výrokem Belgie je národ, nikoli silnice, a sám se postavil do čela belgické armády (stejně jako Karel I. a na rozdíl od většiny vůdců válčících mocností měl tedy zkušenost s frontovými boji). Zadržel německou armádu dostatečně dlouho, aby se vojska Dohody připravila na německý útok v bitvě na Marně. Nakonec byly belgické síly zatlačeny na úzký pruh země na severozápadě u pobřeží Severního moře a v těchto pozicích se udržely po zbytek války, přičemž král po celou dobu bojoval spolu se svými jednotkami.

Podobně jako náš císař a král Karel I. se i král Albert I. obával hrůz, které může válka způsobit, a pokoušel se využít diplomatických cest k dojednání „míru bez vítězů“ (mimochodem, princ Sixtus Bourbonsko-Parmský, bratr císařovny Zity, jehož prostřednictvím se Karel I. pokoušel o mírová jednání, sloužil právě v belgické armádě). Bohužel jak Německo, tak Dohodové mocnosti se dosud upínaly na možnost svého vítězství a o mír nestály. Na konci války vedl král Albert I. závěrečnou ofenzívu, při které osvobodil celé území Belgie a vstoupil do Bruselu jako národní hrdina (zatímco Karel I. byl odstaven od vlády a nakonec vyhnán ze své vlasti; na rozdíl od něj měl Albert I. to štěstí, že skončil na straně vítězů).

Po válce, v roce 1919, ze zúčastnil Pařížské mírové konference, kde usiloval hlavně o zajištění prosperity a bezpečnosti Belgie prostřednictvím válečných reparací a navrhoval vytvoření nárazníkového státu na levém břehu Rýna, důrazně však odrazoval mocnosti od příliš drastických sankcí vůči Německu, které by mohly vyprovokovat touhu po odvetné válce (což se ukázalo jako opodstatněné) a také varoval před tím, že sesazení středoevropských panovnických dynastií a především rozbití habsburského soustátí je ohrožením budoucího míru a stability v Evropě (což byla také jasnozřivá předtucha). Bohužel, přestože Belgie byla vnímána jako hlavní oběť války a král si získal velkou popularitu, jeho rady měly malý vliv, protože rozhodující mocnosti, především Francie, měly už vlastní vizi nového řádu v Evropě.

Stejně jako Karel I., i Albert I. zemřel předčasně, byť v o něco vyšším věku. Zatímco náš král zemřel ve vyhnanství na Madeiře v nuzných podmínkách na zápal plic, belgickému králi se stal osudným jeho koníček, horolezectví. Po válce slezl několik náročných útesů ve Švýcarsku a Tyrolsku. Smrt jej ale 17. února 1934 dostihla na domácí půdě, v jeho oblíbených skalách Marche les Dames v Ardenách na východě Belgie, když vystupoval na k místu La vieux bon Die, kde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo po pádu z téměř dvacetimetrové výšky. Vzhledem k absenci svědků tragédie se vyrojilo několik teorií o tom, že král Albert byl zavražděn, což ale není příliš pravděpodobné. Smrt krále Alberta šokovala svět a byl hluboce oplakáván v Belgii i v zahraničí.

O Karlovi I., jsem psal například v článku Devadesáté výročí smrti posledního českého krále