Referenda a zapomnětliví republikáni

Republikánští aktivisté v parlamentních monarchiích se rádi dovolávají referenda jako nástroje potvrzení svého cíle "vůlí lidu". Zanedbávají však fakt, že referendem byly velmi často potvrzeny právě monarchie.

Rudé vlajky na republikánské demonstraci v Madridu.
Je to vhodný symbol demokracie a respektu vůči názorům lidí?

Minulou neděli, 14. dubna, uplynulo 82 let ode dne, kdy španělský král Alfons XIII. opustil svou vlast a odešel do italského exilu, zatímco v jeho zemi byla vyhlášena druhá republika. Na připomínku tohoto výročí se v Madridu konala republikánská demonstrace, na níž zavlály bok po boku červeno-žluto-fialové republikánské a rudé komunistické vlajky. Počet účastníků sice podle některých mediálních zpráv byly tisíce, podle očitých svědků však jen asi tři stovky.

Agentura AP citovala Veronicu Ruiz, účastnici demonstrace a členku komunistické strany: Krále nikdo nezvolil. Chceme referendum. Byl by to spravedlivý a demokratický způsob jak zjistit, co lidé chtějí. Komunistická propaganda tu opět zvítězila nad historickými fakty; nebo je snad pro španělského občana takový problém vědět, že ústava současného Španělského království byla jednohlasně ratifikována parlamentem a schválena 87,8 % občanů v referendu v roce 1978? V přímém kontrastu proti tomu stojí ona oslavovaná druhá republika, která měla do obecného přijetí občany daleko (během pár let její vlády bylo jen prohloubeno rozdělení španělské společnosti natolik, že vedlo až k tragické španělské občanské válce).

Nejen že žádné referendum nerozhodlo o zřízení druhé španělské republiky, ale ani téměř žádné jiné republiky v Evropě. V některých případech o změně z monarchii na republiku dokonce nerozhodl ani řádně zvolený parlament (což je mimochodem případ Československa). Jediné dva případy, kdy ke změně došlo na základě referenda (Itálie v roce 1946 a Řecko v roce 1974) nebyly právě ukázkovými příklady demokracie a od počátku čelily podezření ze zmanipulovanosti. Naproti tomu, což je daleko méně známé, proběhla řada lidových hlasování, potvrzujících monarchii jako formu státu, od norského v roce 1905 (78,9 % pro zřízení monarchie) přes lucemburské v roce 1919 (80,3 % pro zachování monarchie), jiné řecké v roce 1935 (97,9 % pro obnovení monarchie), australské v roce 1999 (54,9 % pro zachování monarchie) až po lichtenštejnské v roce 2003 (64,3 % pro posílení pravomocí panovníka). Jak může navzdory tomu přetrvávat přesvědčení, že republika existuje vždy jaksi implicitně, automaticky „z vůle lidu“, zatímco monarchie proti ní?

Mimochodem, je zajímavé, že zatímco v monarchiích se referend o změně státního zřízení na republiku konalo za poslední století mnoho (až na výjimky vyzněly pro zachování monarchie), v republikách se referenda o zřízení či obnovení monarchie konala jen velmi zřídka. Vedle už zmíněného úspěšného řeckého v roce 1935 mě napadají dvě neúspěšná: brazilské v roce 1993 (13,4 % pro obnovení monarchie) a albánské v roce 1997 (33,3 % pro obnovení monarchie – ovšem též čelilo podezření ze zmanipulování ve prospěch republiky). Například v Řecku v průběhu 20. století probíhalo referendum o státním zřízení skoro každých deset let (1924, 1935, 1946, 1968, 1973, 1974), ale jakmile v sedmdesátých letech republikánský režim zapustil kořeny, byl s referendy konec.

Ostatně, zatímco španělští republikáni mávají svými rudými vlajkami a těžko si dokážeme představit, že by jim to v demokratickém státě někdo zakazoval, mnoho republik má dodnes platné různé zákony na ochranu republiky, které zastáncům monarchie zabraňují v zapojení do politické soutěže: V už zmíněném Řecku byla v roce 2012 vyřazena z účasti ve volbách strana Národní naděje na základě zákona zakazujícího monarchistickým stranám účast v parlamentních volbách (zatímco obskurní sbírka komunistických, marxistických a neonacistických stran nikomu nevadila), v Rakousku do roku 2011 platil zákon zakazující členům Habsbursko-Lotrinského rodu kandidovat na prezidenta a až na základě kritiky ze strany OBSE byl zrušen. I v Československu za první republiky platil zákon, zakazující činnost jakékoli monarchistické strany (dnes tu už naštěstí žádný takový zákon neplatí).

Jak potom může být republika automaticky považována za lepšího garanta zájmů občanů než parlamentní monarchie?

Zdroje:

• Forgetful republicans (Radical Royalist)
• Meinungsfreiheit in Monarchie und Republik (Corona)