Političtí stánkaři aneb Aby volby něco vyřešily

Všimli jste si, jak se tu nadává na politiky? Tedy ne že by nadávání na politiky bylo něco divného, ona je to asi tak přirozená lidská potřeba jako dát si dobrý oběd nebo mít hezčí zahradu než soused.

Většina našich politiků si ostatně ani jiné ocenění své práce nezaslouží. Ale háček je v něčem jiném: Například když jsem loni v jednom článku zmínil proradnost předsedy Paroubka, přičinliví diskutéři ve mně odhalili člena Modrého týmu a když jsem pro změnu nedávno věnoval článek pražskému horolezci Bémovi, pro někoho ze mě byl rázem příznivce socialistů. Problém je prostě ten, že pokud mají lidé pojmenovat problém současné politiky, většina lidí řekne buď „Paroubek“ nebo „Topolánek“.

Takové pojetí politiky jako souboje dvou stran a dvou vůdců je ale přesně to, co dvěma největším stranám vyhovuje. Zjevné je to i z historie volebních výsledků: Když se ODS a ČSSD otevřeně pokusily ovládnout politickou scénu opoziční smlouvou, zvedla se mohutná podpora alternativního projektu Čtyřkoalice, naopak rekordního volebního úspěchu dosáhly dvě největší strany tehdy, když proti sobě vedly nejostřejší kampaň.

Absurdní přitom je, jak jsou si obě tyto strany podobné. Hlavní volební taháky je sice odlišují, ale většina programu je tak pragmatická, že ve výsledku v nich moc velké rozdíly nejsou. A tím spíš to pak platí o různých skrytých stranických zájmech, které v programech zapsané nejsou, o podezřelých vazbách na podivné firmy, o roli Dalíků, Tvrdíků a podobných prvků. Výstižně to popisuje Jiří Pehe v článku Volby nic nevyřeší.

Vysvětlení takové situace nabízí politologická teorie, známá jako Teorém středního voliče. Nejlépe se dá ukázat na názorném příkladu stánkařů. Představte si pláž, na níž dva stánkaři pravidelně prodávají osvěžující nápoje. Jaké umístění stánků je nejlepší? Pro zákazníky přirozeně v první a ve třetí čtvrtině pláže. Naši milí dva stánkaři tedy pravidelně staví své stánky na takových místech. Jednoho dne ale první stánkař postaví svůj stánek o kousek blíž k druhému a co se nestane? Má víc zákazníků, protože někteří lidé v prostředku pláže to k němu mají najednou blíž než ke kolegovi. Druhý stánkař to ale brzy zjistí a reaguje logicky – dalšího dne se také posune ke středu. První ale nechce o svou výhodu přijít a posune se ještě o kus. To se opakuje tak dlouho, až stojí oba stánky těsně vedle sebe. Jaký je výsledek pro zákazníky? Většina jich to teď má ke stánku mnohem dál než předtím. A co víc; zatímco předtím měli oba stánkaři svůj jasný okruh zákazníků ze své půlky pláže, čím blíž je jeden stánek druhému, tím halasněji musí bojovat o zákazníky a zdůrazňovat, že je lepší než konkurence.

A tak nějak vypadá naše politická scéna. Dvě největší strany a jejich vůdci se ze všech sil přetahují o voliče, přičemž hlavním argumentem je vykreslení těch druhých jako nejhorších padouchů, kteří přivedou naši zem do záhuby. Úspěšně tím maskují skutečnost, jak moc jsou si ve skutečnosti podobní a jak ochotně si v zákulisí rozdělují funkce, zakázky a vliv. Bohužel, média jim v tom do značné míry pomáhají.

Co s tím? Nejlepší je prostě nepřistoupit na jejich hru. Je potřeba si uvědomit, že nejsme na pláži, kde jsou jen dva směry, kudy se dá jít a jen dva stánkaři, u kterých se dá nakupovat. Možnosti politických programů jsou mnohem bohatší než jenom škála pravice-levice. A je tu i mnoho stran, nabízejících ve svých programech věci, kterým ti dva do sebe zahledění stánkaři nemohou konkurovat. Příznivý trend tu naznačuje Praha, kde podle průzkumu významně ubylo hlasů nejen ODS, ale i ČSSD¹, a podobnou naději dává nejnovější průzkum CVVM. Jen tak dál. Jenom když dáme dalším stranám šanci, tak můžeme doufat, že volby opravdu k něčemu budou.

1) Přestože ze sebe Paroubek najednou dělá pana Spravedlivého, který s pražskou radnicí nemá nic společného