Politické zemětřesení?

Rezignace čtyř předsedů politických stran v jeden den, historický propad velkých politických stran a naopak historický úspěch stran nových, rýsující se pravostředová koalice. Je důvod jásat? Ano i ne.

19 % propadlých hlasů opravdu není málo

Výsledky voleb jsou rozhodně v mnohém příjemným překvapením. Nejenom proto, že hrozba levicově populistické vlády a uvedení komunistů do aktivní politiky na celostátní úrovni byla zažehnána, nejenom proto, že konfrontačnímu buldozerovému stylu politiky Jiřího Paroubka vystavili voliči náležité vysvědčení a on z toho vyvodil osobní zodpovědnost, ale zejména proto, že lidem zjevně došla trpělivost s velkými stranami.

Stačí si uvědomit, že ODS a ČSSD získaly v minulých volbách 77,5 % hlasů a 155 mandátů a tentokrát podle odhadů pouze 42,3 % hlasů a 109 mandátů. To je opravdu zásadní: V parlamentu dvě největší strany ztratily ústavní většinu, v celkovém počtu hlasů je propad ještě dramatičtější – je to pro ně téměř padesátiprocentní ztráta. Je zjevné, že lidé skutečně chtějí změnu. Že aspoň nějaké změny přijdou, se ukazuje už nyní – stačí zmínit vypadnutí Ivana Langera z parlamentu nebo rezignaci Jiřího Paroubka na křeslo v ČSSD. Jestli přijdou další změny, to samozřejmě záleží hlavně na budoucí vládě.

Na výsledky se ale dá pohlížet ještě jiným způsobem. I když to v komentářích k volebním výsledkům poněkud zaniká, je potřeba si uvědomit, že téměř 19 % voličů, kteří ve volbách hlasovali, nezíská zastoupení v parlamentu. Proč? Protože volili "špatně"; protože jejich strany zůstaly pod pěti procenty. To je značně alarmující výsledek a není divu, že takový systém, kde 19 % hlasů nemá žádnou politickou váhu, připadá leckomu problematický.

V minulých volbách se velkým stranám podařilo přesvědčit voliče, že hlasovat pro malé strany nemá smysl a takové hlasy jsou ztracené. Tehdy je občané poslechli a výsledky takového rozložení sil jsme viděli v uplynulých čtyřech letech. Není divu, že tentokrát už lidé volání velkých stran nevyslyšeli: V roce 2006 získaly menší strany 19,5 % hlasů, letos 46,43 %, což je více než dvojnásobný nárůst. Lidé volili mnohem různoroději, ale i přesto zasedne v parlamentu znovu jenom pět stran.

Obvyklý mýtus o pětiprocentní uzavírací klauzuli zní, že je to stabilizační prvek pro politickou scénu. Že to tak ve skutečnosti není, dokazuje například výzkum společnosti GFK, který ukázal, že strany s podporou kolem pěti procent by ve skutečnosti měly mnohem více hlasů, kdyby voliče neodrazovalo strašidlo pětiprocentní hranice. V těchto volbách se díky známým osobnostem a velkým finančním prostředkům na kampaň podařilo pětiprocentní past překonat dvěma novým stranám, ale mnoho dalších na ni doplatilo. Jestli byl vskutku hlas třeba pro takové Věci veřejné prospěšnější než hlas pro jiné strany, to ukáže čas. Nicméně má-li nastat v české politice skutečná změna, je na místě debata o úpravách volebního systému, které by tuto disproporcionalitu omezily.