Když poprava, tak pořádná

ČSSD nebere volební kampaň na lehkou váhu a nehodlá zjevně v ničem zaostat za svými protivníky. Když se tedy ODS nedávno zbavila svého předsedy a volebního lídra, nemohli to socialisté nechat jen tak a potřebovali nám ukázat, že i oni jsou ochotni své černé ovce zaříznout.

Vlček mezi náma skončil!

Obětním beránkem se tentokrát stal předseda sněmovny Miloslav Vlček, který měl tu smůlu, že na rozdíl od mnoha kolegů se nedokázal ze svých průšvihů tak obratně vylhat. Když už se ale socialisté jednou rozhodli, že hříšník bude hozen přes palubu, musí to pořádně šplouchnout, aby všichni viděli, že právě oranžová loď se zbavila nežádoucí zátěže. Ostatně podle předsedy Paroubka se Vlček zesměšnil, což je horší, než kdyby skutečně závažně selhal. A tak po rezolutním Paroubkově prohlášení, že když Vlček porušil zákon, tak odejde, následoval provinilcův odchod nejenom z pozice předsedy sněmovny, ale i z čela volební kandidátky, z poslaneckých lavic a zřejmě i z vysoké politiky vůbec. Všechno samozřejmě tak, aby to bylo náležitě vidět. Na tiskové konferenci už Vlček nedostal stranickou šálu ani slovo a vše potřebné obstaral předseda Paroubek.

Z jeho řeči by ale mohl náhodný divák snadno užasnout, co že se to vlastně stalo. Jako by se totiž vůdce socialistů řídil heslem „O mrtvých jen v dobrém“ a nad Vlčkovou politickou mrtvolou začal vychvalovat jeho osobnostní kvality, „odpovědnost a odvahu“, aby mohl začít dštít síru na všechny politické protivníky a vyzvat polovinu představitelů konkurenčních stran k odstoupení. A určitě té příležitosti nevyužil naposledy. Hned měl také jasno, že záležitost je předvolebním útokem ze strany "paranoidního pana Íčka": „Poslední dny jsou ve znamení mediální štvanice ve vztahu k panu Vlčkovi. Celá kauza je samozřejmě předem připravená, účelová. O těch věcech se ví celou dobu. Byly použity šest týdnů před volbami, shodou okolností před jednou z televizních debat v Olomouckém kraji.“¹ Samozřejmě. Kdo by taky čekal, že za jakýkoli skandál ČSSD je zodpovědný někdo jiný než politická konkurence, která se marně snaží zvrátit vůli voličů? Teď jen zbývá otázka, jak se celá situace podle Paroubka vlastně má: Je Vlček politik, který selhal a kterého strana nemůže dál trpět na své kandidátce, anebo je obětí nečistých útoků politických rivalů a vlastně za nic nemůže?

Co je ale celá kauza dobře ilustruje až příliš zjevně, je přístup vrcholných politiků (ať už z kteréhokoli tábora) k podobným skandálům. Paroubkův výrok o zesměšnění přímo vybízí ke čtení v duchu: „Nevadí nám, když někdo lže, krade a podvádí. Ale pokud se náhodou zesměšní a ohrozí tím náš volební výsledek, zatočíme s ním.“ A když Paroubek doslova prohlásil, že „o těch věcech se ví celou dobu“, ale byly účelově vytáhnuty zrovna šest týdnů před volbami, aby socialisty poškodily, snad ani není třeba komentáře k tomu, jaké hodnoty jsou pro takového člověka důležité.

Politologové a sociologové prý soudí, že Vlčkova aféra může nakonec ČSSD pomoci, protože strana celý případ uzavřela rychle. Je-li to tak, nezbývá než popřát parlamentním stranám, aby podobných případů provětralo jejich řady co nejvíce – adeptů je na to nepochybně dost. Třeba pak začne voličům víc záležet na tom, jak se vlastně politici chovají, než na tom, na koho zrovna co prasklo.