Jen ať ty hlavy padají

Novináři vyzkoušeli úplatnost našich milých politiků a jak se dalo čekat, výsledky nejsou příliš povzbudivé. Hned několik politiků z různých stran do toho slušně namočilo a ukázalo, na jakou praxi jsou zvyklí.

Pro mě osobně vyplynulo z kauzy hlavně několik věcí:

Všechny oslovené strany kromě Zelených byly s falešným podnikatelem ochotny o případném úplatku jednat. To samo o sobě výstižně vypovídá o stavu české politické reprezentace napříč celým spektrem, ať už se nám o rozdílech mezi pravicí a levicí snaží namluvit cokoli. Dvě největší strany sice od dohody ustoupily, ale ne z nějakých morálních zásad, ale jen proto, že se jim to před volbami zdálo jako příliš riskantní obchod. Jestlipak by zisk převážil nad rizikem, kdyby se jim nabídlo několikanásobně víc?

Komunisté udělají pro peníze všechno a ještě se k tomu drze přiznají. Čas ukáže, jestli tento skandál strhne jejich masku (pro určitou skupinu obyvatel) těch jediných spravedlivých a neúplatných, kteří se zatím neušpinili s velkou politikou, chlubí se čistýma rukama a kritizují ostatní.

TOP 09 udělala chybu, když se dala dohromady s pochybným Ladislavem Šustrem. Mediální odsouzení bylo na místě, zároveň média podle mého názoru přehnaně křivdila straně jako celku, když ji postavila na úroveň komunistů – tady skutečně nešlo o víc než jen osobní odhalení jednoho úplatkáře, který nemá s vedením mnoho společného. Otázkou samozřejmě zůstává, kolik takových lidí v této straně je, ale o tom současný test nic nevypovídá.

Význam celé kauzy ale spíš než v odhalení špinavé politické praxe spočívá v tom, že následkem zveřejnění skandálu začaly padat hlavy. Komunističtí místopředsedové Dolejš a Milota a lidovecký tajemník Stodůlka složili stranické funkce, Ladislav Šustr dokonce i poslanecký mandát. To se na české politické scéně moc často nevidí.

Většinou je bohužel vliv médií právě opačný, protože vydatně přispívají k udržování stávajícího stavu. První stránky novin pravidelně plní titíž politici svými opakujícími se skandály, které jejich křeslem příliš neotřesou, ale zato je udržují v povědomí veřejnosti. Když je řeč o politických stranách, často média vytrvale vytvářejí dojem, jako by existovaly všeho všudy dvě. Když už jsou náhodou někde zmíněny strany mimoparlamentní, pravidelně dostávají prostor pouze extrémisté, zatímco slušné strany jsou okázale přezírány. Noviny i televize pravidelně uveřejňují sebenaplňující se průzkumy veřejného mínění, suverénně sdělující, kdo má a kdo nemá šanci uspět, a podprahově přesvědčující občany, aby místo podle svých sympatií volili podle pragmatické taktiky. A před volbami i veřejnoprávní televize, která by měla poskytuvat všem soupeřům rovné podmínky, ovlivňuje rozhodování voličů tím, že do hlavních debat zve zásadně jen zástupce několika stran podle svého výběru.

Že tento novinářský výzkum několik politiků odneslo, je rozhodně dobře. Škoda jen, že je výsledek polovičatý – snad nikdo soudný si nemyslí, že by takoví pánové Paroubek nebo Tvrdík byli korupcí nepoznamenáni. A přesto vyšli z momentální aféry čistě. Je celkem pravděpodobné, že velké strany jsou na podobná jednání až moc dobře zařízené a nedají se jen tak lehce oklamat.

Takovýto test úplatnosti politiků tak bude mít skutečný význam jenom tehdy, pokud nezůstane osamnělým výkřikem do tmy. Je třeba v podobných snahách pokračovat, využít všechny novinářské schopnosti a originalitu, nebát se do výzkumu investovat peníze, aby odhalením svých špinavostí nebyli potopeni jen bezejmenní tajemníci a sekretáři, ale na denní světlo se dostala i skutečná tvář těch, kdo se na nás falešně usmívají z volebních plakátů a slibují nám hory doly. Vždyť právě to by měla být práce novinářů, když už nedokáže politickou korupci účinně odhalit policie.