Dvě výročí

Koncem října se slaví dvě výročí, spojená se stejnou etapou našich dějin, a přece v mnohém protikladná. Třeba už tím, že jedno doprovází oficiální oslavy a druhé je téměř zapomenuté, ač obě spojuje jedna osoba.

Svatba Karla a Zity, vlevo císař František Josef

Parte Českého království

Před 99 lety, 21. října 1911, se slavila svatba arcivévody Karla, našeho pozdějšího císaře a krále, a princezny Zity Bourbonsko-Parmské. Tento sňatek měl značný význam pro budoucnost státu: Jakkoli to v té době ještě nikdo netušil, jen o pět let později se měl z novomanželů stát nový císařský pár. O téměř sto let později, při Karlově blahořečení, byl také 21. říjen stanoven jako jeho svátek.

Před 92 lety, 28. října 1918, byla vyhlášena samostatnost nového československého státu. Znamenalo to definitivní rozpad Rakouska-Uherska a zmaření císařových plánů na federativní reformu říše. Obecně se toto datum považuje za konec monarchie a zavedení republiky, i když tak jednoduché to není¹.

Tyto dvě události vymezují vrcholnou etapu v životě neprávem opomíjené postavy moderních českých dějin – císaře Karla I. čili českého krále Karla III. Zkusme toto přehlížení napravit a připoměňme si aspoň zběžně život tohoto obdivuhodného muže a našeho posledního krále.

Arcivévoda

Karel se narodil roku 1887. Jako prasynovec císaře Františka Josefa I. byl v této době značně vzdálený od nástupnictví na trůn. Studoval v Praze a později sloužil v c. a k. armádě jako důstojník u posádky v Brandýse nad Labem. Pobýval na místním zámku, který později zakoupil do svého soukromého vlastnictví. Mezi místními obyvateli byl velmi oblíbený, mimo jiné proto, že s nimi hovořil zásadně česky. Roku 1909 se seznámil s princeznou Zitou z francouzsko-italského rodu Bourbon-Parma a protože v sobě našli upřímné zalíbení, neváhal Karel s rozhodováním, když jej císař roku 1911 vybídl, aby si vybral nevěstu. Po svatbě bydleli manželé spolu na Brandýském zámku a zpětně na toto krátké období vzpomínali jako na nejkrásnější ve svém životě.

Tehdy se ale už přiblížila první světová válka. Když v červnu 1914 přišla zdrcující zpráva o sarajevském atentátu na Františka Ferdinanda d'Este, stal se arcivévoda Karel přímým následníkem trůnu. Přesto byl nadále vyloučen z politického rozhodování, a nemohl tak ovlivnit vstup Rakouska do války, kterou neschvaloval. V prvních letech konfliktu velel rakouským armádám na několika frontách, a byl tak později jediným z hlav válčících států, kdo se osobně účastnil frontových bojů. Byl oceňován jako velmi schopný vejenský velitel; generálové mu vyčítali jen jednu "slabost": „Exponoval se více, než bylo nutné, a maximálně udělal tu chybu, že zbytečně neproléval krev svých vojáků, a tím zbrzdil to či ono rozhodnutí“. Mimo jiné zakázal používání otravných bojových plynů a zabíjení vzdávajících se nepřátel.

Korunovace v Budapešti

Císař a král

V listopadu 1916 umírá císař František Josef I. a Karel tak nastupuje na trůn. Okamžitě se snaží využít maximum své moci k tomu, aby zmírnil utrpení obyvatel ve válce. Zřídil ministerstva sociálních věcí a zdravotnictví a vydal řadu sociálních zákonů. Zároveň omezil moc vojenského vrchního velitelství, obnovil civilní vládu a provedl rozsáhlé amnestie².

Méně úspěšný byl císař v zahraniční politice: Od začátku se pokoušel dojednat co nejdřívější ukončení války – jako první z válčících mocností. I přes momentální převahu si nekladl vůči nepřátelům žádné územní nároky. Iniciativa ale ztroskotala na přehnaných požadavcích, které vůči Dohodovým mocnostem (Francii, Británii a Rusku) kladl rakouský spojenec, Německá říše. Když se všechna otevřená jednání za účasti Německa ukázala jako marná, uchýlil se císař k tajné diplomacii a uvažoval o uzavření separátního míru³ – ačkoli se mu příliš nezamlouvalo, že by měl zradit svého spojence. Na jaře 1918 jej ale zradil ministr zahraničí Otakar Černín, který způsobil Sixtovu aféru⁴. Ta vyvolala v německých nacionalistických kruzích ohromný skandál a následnou pomlouvačnou kampaň – Karel byl obviňován ze spolčování se Slovany proti Němcům, Zita byla zase označována za italskou zrádkyni a podobně. Následkem toho byl Německem donucen k potupné smlouvě, omezující suverenitu Rakouska-Uherska.

Když se válka chýlila ke konci a porážka Německa byla nevyhnutelná, doufal císař Karel, že se bude konečně mít příležitost uskutečnit své reformní plány a přeměnit rakouskou říši v moderní federaci s rozsáhlou autonomií jednotlivých národů, která by se mohla stát oporou demokracie ve střední Evropě. Dohodové mocnosti ale už rozhodly jinak: V jejich plánech neměla podunajská monarchie místo, a tak přpravily její rozdrobení na nové národní státy. Císař se ale zklamal i v politicích jednotlivých národů: Ani ti, kdo byli monarchisty a přáli si zachování reformovaného Rakouska-Uherska, se neodvážili postavit proti veřejně vyhlášeným cílům vítězných mocností. I za této situace se však Karel snažil jednat ve prospěch svých národů a napomohl poklidnému předání moci: Zabránil konfliktům mezi starými úřady a novými národními orgány, zakázal vojenské potlačení demonstrací, zprostil vojáky jejich přísahy a dobrovolně se vzdal výkonu vládních pravomocí (což se někdy mylně vykládá jako abdikace).

Hrobka císaře Karla v Monte na Madeiře

Vyhnanec

Brzy po vyhlášení republiky donutila rakouská socialistická vláda císaře k odchodu do exilu a zabavila všechen rodový majetek. Karel chtěl požádat o azyl Československo, usadit ve svém milém Brandýse nad Labem a žít tam jako prostý občan, od československých úřadů se však setkal jen s nenávistí; i tady byl všechen majetek zkonfiskován⁵ a on sám byl i z Československa vypovězen. Nakonec se uchýlil do Švýcarska.

Přestože měl v exilu finanční problémy (na rozdíl od dnešních politiků neměl žádný majetek ulitý na bezpečných kontech), odmítl nabídku představitelů nástupnických států, kteří mu slíbili peněžní odškodnění za zkonfiskovaný majetek, pokud by se vzdal nároku na trůn. Prohlásil, že „koruna se v žádném případě nemůže stát předmětem handlování“. Ze zásady odmítl i nabídku svobodných zednářů, kteří mu slibovali navrácení trůnu výměnou za podporu zednářství.

Zdánlivě příznivěji se pro Karla vyvíjela situace v Maďarsku: Po vyhlášení republiky a krátké epizodě rudého teroru⁶ bylo oficiálně obnoveno království, přičemž vlády se jako zemský správce chopil admirál Horthy. Císař Karel získal roku 1921 pro svůj návrat na trůn ústní podporu francouzského ministerského předsedy Brianda a vydal se do Budapešti. Místním obyvatelstvem byl spontánně vítán, ale Horthymu zatím zachutnala moc a odmítl předat vládu. Podruhé přivolali Karla do Maďarska jeho přívrženci, kteří dávali v západním Maďarsku dohromady vojsko a chystali se Horthyho sesadit. Při následném pochodu k Budapešti se ke Karlovu vojsku spontánně přidávaly všechny vojenské posádky. K prvnímu střetu došlo až na předměstí Budapešti. Přestože měl Karel velkou šanci získat vládu, byl zrazen, protože hrozilo vypuknutí občanské války a v případě návratu Karla na trůn hrozily invazí Československo, Rumunsko a Jugoslávie (je to paradoxní, protože Karel jako maďarský král by měl pro okolní národy rozhodně více pochopení než nacionalista Horthy, který se později ochotně spojil i s Hitlerem).

Po nezdařeném pokusu o restauraci monarchie v Maďarsku rozhodly Dohodové mocnosti znemožnit jakékoli podobné snahy a císař byl deportován na ostrov Madeiru. Nástupnické státy Rakouska-Uherska odmítly přispívat na jeho pobyt, přestože zabraly jeho soukromý majetek o mnohonásobně vyšší hodnotě. Finanční prostředky docházely, a tak se rodina s několika věrnými přáteli a služebníky musela ubytovat v nevyhovující letní vile vysoko v horách, kde bylo přes zimu vlhko a chladno, cesta do města znamenala celodenní pochod. Tak se stalo, že jednou Karel po cestě prochladl a brzy dostal horečku. Aby šetřil rodinné finance, mnoho dní nechtěl volat lékaře. Když konečně svolil, ukázalo se, že má těžký zápal plic, který se mu stal i osudným. Do poslední chvíle se modlil za své národy, i na smrtelné posteli mluvil česky. Nedlouho před smrtí pronesl: „Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mi ublížili, kteří pracují proti mně.“ Zemřel 1. dubna 1922.

Světec

Francouzský spisovatel Anatole France ocenil císaře Karla těmito slovy:
„Císař Karel je jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše jako světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem. Byla zde veliká šance, která však byla promarněna.“

Tato slova byla téměř prorocká, protože o mnoho desítek let později, roku 2004 skutečně papež Jan Pavel II. prohlásil císaře a krále Karla za blahoslaveného a popsal jej jako příkladného státníka. Po svaté Ludmile, svatém Václavovi a svaté Anežce se tak stal král Karel dalším světcem z našeho panovnického rodu.

Pokud se chcete o císaři Karlovi a jeho osudech dozvědět více, doporučuji Vám vynikající a velmi obsáhlé stránky Kruhu přátel blahoslaveného Karla I.

Zaujal-li Vás článek a oslovuje-li Vás tento pohled na české dějiny, který není zatím bohužel příliš vžitý a ve většině médií nebo ve školní výuce se s ním zatm nesetkáte, jsem jenom rád. A pokud je to tak, rád bych Vás pozval na akci, která se koná právě na připomonutí jednoho z těchto výročí, 28. října, v trochu jiném než "oficiálním" duchu.

Připomeňme si, že 28. října 1918 český stát nevznikl. Že české království trvá stovky let a v roce 1918 začala jenom jedna z mnoha etap našich dějin, přičemž ideály, na nichž byl československý stát vybudován, záhy padly za oběť nacistické a komunistické diktatuře. Že Rakousko-Uhersko nebylo žalářem národů a dobou temna, ale oporou středoevropských národů mezi mlýnskými kameny německé a ruské rozpínavosti. Že císař Karel byl i naší historickou osobností, která si zaslouží náš respekt. Že byl jednou z nejlepších hlav států, jakých se nám za dlouhou dobu dostalo. A že monarchie nemusí být o nic horší státní zřízení než republika.

Přijďte 28. října 2010 ve 14 hodin k pomníku svatého Václava.
Těším se na Vás!

1. ve skutečnosti nový československý stát nebyl republikou a dokonce podle jeho vlastních platných zákonů byl jeho hlavou stále král Karel. Ten nebyl nikdy oficiálně zbaven trůnu, a T. G. Masaryk tak byl později provolán prezidentem do značné míry protiprávně. Podrobněji jsem o zmíněných událostech psal v tomto článku.
2. na svobodu se tehdy dostali mimo jiné čeští politici K. Kramář a A. Rašín.
3. samostatného ukončení bojů Rakouska-Uherska se svými nepřáteli, bez ohledu na postoj Německa.
4. podle císařova švagra, Sixta Bourbonsko-Parmského, který byl prostředníkem při jednání. Falešná obvinění a porušení diplomatických zásad ministrem Černínem vedla k tomu, že francouzský ministerský předseda Clemenceau zveřejnil tajné dopisy a návrhy míru zaslané císařem Karlem.
5. včetně Brandýského zámku, který byl jeho čistě osobním, nikoli rodovým vlastnictvím.
6. Maďarští komunisté pod vedením Bély Kuna vytvořili bolševickou Maďarskou republiku rad.