Konec demokracie? Snad ještě ne. Ale už je čas klást si šťouravé otázky.

Demokratické státy dlouhodobě trpí řadou problémů, od bobtnající státní správy, přes rostoucí zadluženost až po krizi důvěry v politiky a státní instituce. Nenastal čas, abychom si ohledně demokracie začali klást šťouravé otázky?

Demokracie (dnes módně s přívlastkem liberální), představuje v západní společnosti jedno z nejposvátnějších dogmat. Je považována za synonymum společenského pokroku, o její naprosté nezbytnosti a všeobecné prospěšnosti se ve slušné společnosti nepochybuje. Mlčky se předpokládá, že její zavedení je přínosem pro kteroukoliv zemi na světě, takže když se USA rozhodne vojensky intervenovat v Iráku, Libyi, Sýrii nebo Afghánistánu a demokracii tam nastolit, málokdo ze západních politiků či novinářů byť i jen pozvedne obočí.

Jenže nelze přehlédnout, že politický model demokracie trpí řadou dlouhodobých objektivních problémů. Nemluvě o tom, že mnohé současné trendy v liberálně demokratických zemích jsou nejen vysoce znepokojivé, ale i ekonomicky neudržitelné. Co mám na mysli? Například následující:

Státní správa tloustne

Na počátku 20. století představovaly vládní výdaje v západních zemích typicky 10-15% HDP, o století později už 40-60% HDP (zdroj). Počet státních zaměstnanců se od počátku 20. století v mnoha západních zemích zvýšil přibližně šestkrát (zdroj, zdroj, zdroj).

Daně jsou stále vyšší

Ve většině západních zemí za posledních sedmdesát let rostla míra zdanění fyzických osob, zatímco míra zdanění kapitálu víceméně stagnovala (zdroj, zdroj). Jinými slovy, lidé přispívají na chod demokratického státu čím dál tím více, zatímco firmy v lepším případě stále stejně.

Vlády se topí v dluzích

Výše státního dluhu Eurozóny i USA strmě roste minimálně od r. 2007 (zdroj). Covid zadluženost dále akceleroval, hrubý konsolidovaný vládní dluh EU překročil už na konci roku 2020 dříve nepředstavitelnou hranici 90% HDP (zdroj).

Roste (byť ne všude) příjmová nerovnost

V USA v průběhu let 1979-2016 se příjmy horních 5% domácností zdvojnásobily, zatímco příjmy ostatních domácností vzrostly jen o čtvrtinu (zdroj). V Německu za stejné období vzrostl podíl příjmů horních 10% obyvatel na příjmech celé populace z 23,3% na 29,6% (zdroj). Obdobná je situace v UK (zdroj), Kanadě (zdroj) i u nás (zdroj). Naopak ve Francii za stejné období příjmová nerovnost mírně poklesla (zdroj). Celkově se však dá říci, že ve většině západních států nejbohatší stále více bohatnou, zatímco ostatní chudnou.

Politický lobbying je na vzestupu

Odhaduje se, že v EU působí 25-30 tisíc lobbistů (zdroj), z nichž 7500 je akreditovaných Evropským parlamentem (zdroj). Na vzestupu je zejména korporátní lobbying (zdroj). V USA je situace ještě horší: celkový počet lobbistů se odhaduje až na 100 tisíc (zdroj), z toho plných 11 200 je oficiálně registrovaných (zdroj). V r.2020 se výdaje za lobbying v USA vyšplhaly takřka na miliardu dolarů (zdroj).

Lidé přestávají chodit k volbám

Volební účast na volbách do parlamentu v mnoha západních zemích kontinuálně klesá. Např. ve Francii od r. 1956 klesla účast na parlamentních volbách z 82,6% na mizerných 48,7% v r.2017 (zdroj). Tentýž trend lze sledovat i v jinak vzorném Německu: od r.1972, kdy byla účast neuvěřitelných 91,1%, volební účast klesla na dnešních 76,6% (zdroj). Tento trend se týká se v posledních 30 letech většiny etablovaných demokracií (zdroj). Ve východní Evropě je problém klesající volební účasti ještě markantnější. Průměrná volební účast v parlamentních volbách ve skupině zemí Bulharsko, Rumunsko, ČR, Slovensko a Rumunsko klesla během období 1991-2021 z 82,4% na 53%. Tomuto trendu se vymykají Polsko a Maďarsko — dle EU autoritářské režimy — kde volební účast roste nebo se drží na úrovni okolo 70% (zdroj). Zvláštní náhoda, nemyslíte?

Lidé nevěří politikům a ztrácejí důvěru i v demokracii samotnou

Liberální demokracie se potýkají s klesající důvěrou lidí v politiky a dalšími, souvisejícími problémy. Roste názorová polarizace mezi voliči, zvyšuje se počet zemí s „populistickými“ lídry, čím dál tím více lidí hlasuje pro „populistické“ strany (zdroj). V USA si 64% lidí myslí, že demokracie je v krizi a může zkolabovat (zdroj). Za Covidu se nedůvěra lidí v demokratické politiky, včetně globálních lídrů, ještě prohloubila (zdroj).

Lidé nevěří médiím

Důvěra v mainstreamová média—která, jak říká klasik, mají být hlídacími psy demokracie—rok od roku klesá (zdroj). Takřka polovina občanů západních zemí má dnes pocit, že vláda a hlavní média přímo rozdělují společnost (zdroj). Nepřehlédnutelné toto rozdělování bylo zejména v souvislosti s informováním o Covidu.

Politici kašlou na lidi

Nedůvěra veřejnosti a politiků je vzájemná. Jak moc politici pohrdají svými voliči a jak moc se jim zároveň cítí být nadřazeni, na tvrdých datech nezměříme. Stačí se, nicméně, pozorně rozhlížet a arogance demokratické moci nám nemůže uniknout. Když Irsko zamítlo v 2008 v referendu Lisabonskou smlouvu, tlak EU na zopakování referenda byl enormní. Irští občané sice svou vůli vyjádřili poměrně jednoznačně, jen to prostě nebyla ta správná vůle. Slovní spojení „Brexit + stupid“ dá v Google na 8,5 milionů výsledků vyhledávání, neboť média i politici se dodnes předhánějí v tom, kdo tu hloupou a iracionální britskou veřejnost, která rozhodla, jak rozhodla, nejvíce setře. O elitářství a demokratickém deficitu EU se otevřeně píše i v seriózních časopisech.

I u nás se to příklady více či méně otevřeného pohrdání voliči jen hemží. Když Piráti v rozporu se svými předvolebními sliby v koaliční dohodě bez skrupulí odkývali zvýšení počtu ministerstev a místopředsedů sněmovny, stejně jako odmítali řešit kumulaci funkcí, zklamání jejich voličů na sociálních sítích by se dalo krájet. Když se poslanec STAN Jan Farský chystal zmizet hned po svém zvolení na půlroční odbornou stáž do USA, aniž by ho vůbec napadlo se vzdát svého mandátu, rozhořčení veřejnosti nešlo přehlédnout. Ale když naopak tisíce naštvaných občanů zahltili poslancům emailové schránky protesty proti novele pandemického zákona, poslanci si stěžovali médiím, že je lidé šikanují. Vypadá to, že najít politika, který chápe a ctí, že politika je veřejná služba a že on sám je de facto zaměstnancem voličů, je jako hledat příslovečnou jehlu v kupce sena. 

Takže si to shrňme...

Liberálně demokratické vlády jsou čím dál tím nákladnější, usurpují si čím dál tím větší moc, jdou čím dál tím více na ruku korporacím a masivně se zadlužují na úkor většiny populace. Zároveň čím dál tím více ztrácejí důvěru voličů, a to dokonce do té míry, že svými kroky diskreditují myšlenku demokracie jako takovou. Výsledkem je hluboké odcizení veřejnosti a politických elit, které už se nikdo nenamáhá zastírat. A tohle všechno jsou, prosím, trendy, které se větší či menší míře postihují většinu (liberálně) demokratických států.

Zjevně tedy jde o zákonité tendence liberální demokracie jako takové, nikoliv o náhodný problém nebo přechodnou indispozici konkrétní vlády. Myslím si proto, že je nejvyšší čas zbavit demokracii jejího posvátně-ideologického nánosu a začít si ohledně ní pokládat kritické otázky. Tím, prosím, ani náhodou nechci říct, že si demokracie nevážím, že nejsem vděčný, že v ní žijeme, a že myšlenkově nějak tíhnu k totalitě. Myslím tím pouze a jen to, co vám řekne každý psycholog: reflektovat a změnit k lepšímu můžeme jen to, s čím se přestaneme ztotožňovat. Jsme-li s nějakým chováním, emocí nebo hodnotou „srostlí“, pak jsme ve vztahu k ní nesvobodní a nemáme potřebný odstup na to, abychom ji mohli chápat v souvislostech. Tím méně máme energii hledat a nalézat nová řešení. Cesta ke změně čehokoliv, co nefunguje nebo nefunguje dobře, se otevírá teprve tehdy, když se pro nás dotyčná záležitost stane „objektem“, když se na ni dokážeme podívat „zvenku“. Viz např. podcast se známou koučkou Jeniffer G. Berger.

Uvědomuji si, že už jen připustit, že by demokracie nemusela být dokonalá a že je třeba začít se seriózně zamýšlet, jak ji zlepšit, je v podstatě rouhačské. Naštěstí ale nejsem sám, kdo takto přemýšlí. Myšlenkového spojence jsem našel v osobě belgického historika, spisovatele, vysokoškolského profesora a děkana United Business Institutes, pana Christophe Buffin de Chosala. Ve svém bestselleru nazvaném, příslovečně, The End of Democracy (Konec demokracie), si profesor Buffin de Chosal klade řadu provokativních otázek. Například:

Je moudré nechat o vysoce odborných záležitostech v čím dál tím provázanějším světě rozhodovat volené neodborníky? Za jakých podmínek je univerzální hlasovací právo rozumnou cestou k „nejlepšímu výsledku“ tedy k všeobecnému blahobytu? Vede parlamentní demokracie automaticky k maximalizaci společenského blahobytu, nebo pouze a jen k osobnímu obohacení politiků? Můžeme se spoléhat na to, že ideové soupeření levice a pravice nás navždy ochrání před politickými extrémy? Nekonvergují demokratické země zákonitě v dlouhodobém časovém horizontu k podobnému cílovému stavu, a pokud ano, odpovídá tento stav našim představám? Je demokracie skutečně protikladem totalitních režimů, anebo sama k totalitě zákonitě směřuje, jakkoliv pomalu a nepozorovaně? Co za středověkých monarchií fungovalo lépe než v demokracii a z čeho bychom si mohli vzít inspiraci? Co demokracie a korupce? Jaká je budoucnost demokratických států ve vztahu k posilování Islámu a ekonomickému vzestupu Číny?

Pokud stejně jako já vnímáte, že krize demokracie je reálná a nebojíte se myšlenkově vkročit do neprozkoumaných vod, zmíněnou knihu profesora Buffin de Chosala velmi doporučuji. Vězte, že pan profesor si servítky rozhodně nebere. K některým jeho myšlenkám se plánuji vrátit v dalších článcích.