16. února 2003 pětičlenný tým lupičů vyloupí trezory v Diamond Center v Antverpách a odnesou si lup v hodnotě 100 milionů dolarů.
V létě 2001 sedí Leonardo Notarbartolo v kavárně na hlavní třídě Hoveniersstraat ve slavné diamantové čtvrti a ze svého místa v rohu u okna pozoruje cvrkot na ulici. Je přímo v epicentru světového obchodu s diamanty a venku se to hemží kurýry s kufříky, od nichž vede zamčený řetěz k zápěstí. „Tady se mi přímo před očima promenádují miliardy v diamantech“, bleskne Leonardovi hlavou a pozoruje ostrahu bezpečnostní služby, která vystupuje z obrněného transportéru v neprůstřelných vestách. Bezpečnost především.
Posedlý zlodějnou
Před rokem si Leonardo v Diamond Center pronajal malou kancelář, na své vizitky nechal napsat dovozce diamantů se sídlem v Turíně, nakoupil v hotovosti pár malých drahých kamínků a obveseloval své obchodní partnery příšernou francouzštinou. Nikdo ještě netuší, že se právě setkává s budoucím největším zlodějem diamantů, jakého svět poznal. Zlodějnu má Leonardo v krvi. Už v šesti letech okrade místního mlékaře o 5000 lir (asi 120 korun) a pak pokračuje na základní škole, kde okrádá učitele a pokračuje do puberty. To už krade auta a naučí se jak otevřít každičký zámek. Ve třiceti sestaví dokonce tým, kde má každý zloděj nějakou specializaci. Sejde se zde odborník na zámky, eso na alarmy a machři na otevírání trezorů. Tato skupina brzy získá věhlas jako Turínská škola.
Otázka za 100 000
Zatímco Leonardo dumá o svém životě nad šálkem belgického espressa, přichází k němu židovský obchodník a sedne si k jeho stolu naproti. „Máte prý zájem o diamanty“, řekne na uvítanou Leonardo a obchodník zvedne oči: „Vlastně bych s vámi rád mluvil o něčem jiném. Můžeme jít ven?“ Oba zamíří na ulici a obchodník náhle změní tón. Má jednoduchou a přímou nabídku: „Rád bych si s vámi zahrál jeden kvíz a za každou pravdivou odpověď dostanete ode mne 100 000 euro!“ Leonardo zalapá po dechu a pak se zeptá, o co jde. Prý o loupež. Obrovskou loupež! První stotisícová otázka zní: „Dá se Diamond Center vykrást?“ Leonardo se orosí a pak řekne, že musí mít více informací, ale pokud ví, vykrást toto největší obchodní centrum s diamanty, kde je několik desítek, osobních a firemních sejfů, je nemožné. „Dobrá, sežeňte více informací“, řekne muž, který si nechává říkat Obchodník a rozloučí se.
Kamera v propisce
Leonardo si nechá vyrobit miniaturní kameru, kterou umístí do propisky (dnes je běžně k dostání za pár stovek). S tímto vybavením pak nasnímá všechny důležité bezpečnostní zařízení a také zaznamená pravidla fungování ochranky. S propiskou v náprsní kapse vysleduje chování na policejní stanici s neprůstřelným sklem, za nímž jsou vždy dva důstojníci. Celá budova se ježí bezpečnostními kamerami a zdá se, že pod dohledem je i každý centimetr dlažby, stejně jako nebe. Zamíří k Diamond Center a projde kolem ocelových turniketů s místní stráží, kde musíte nahlásit místo a důvod návštěvy. Stráž si zapíše čísla vašeho dokladu, a pokud se jí nezdáte podezřelý, pustí vás dál. Leonardo pod záminkou své osobní bezpečnostní schránky, kterou si pronajal, nastoupí do výtahu a jede dvě patra do podzemí, kde jsou sejfy.
Je sejf opravdu nedobytný?
„Je to tak, jak jsem předpokládal, Diamond Center je nedobytný“, řekne na další schůzce Leonardo svému novému zaměstnavateli a pokračuje v důkazech slovem i obrazem. Dveře k sejfu mají nekonečně mnoho kombinací od 0 do 99, zámek je samozřejmě patentní a neoprávněna osoba se přes něj nedostane. Všude se seizmická čidla zaznamenávající sebemenší otřesy, před dveřmi je ocelový rošt a magnetické senzory. Samozřejmě pak vnější i vnitřní bezpečnostní kamery a čidla reagující na světlo, změnu teploty i pohyb. Samotné schránky uvnitř trezorové místnosti jsou vyrobeny z oceli a mědi a k otevření musíte mít současně klíč i číselnou kombinaci. Přitom každá ze schránek má 17 576 možných kombinací. Pan Obchodník svraští čelo, dlouze se zamyslí a pak řekne: „Děkuji, to je vše, tady máte slíbenou odměnu“. Leonardo si vezme svých 100 000 euro a myslí si, že je celá záležitost uzavřena.
Přípravy nekončí
Trvá to pět měsíců, než se tajemný židovský obchodník Leonardovi znovu ozve. Požádá ho o schůzku mimo Antverpy ve starých skladištích. Před jedním z nich už na něj čeká: „Chci vás seznámit s nějakými lidmi“, řekne a uvolní zničené dveře zchátralé budovy. Když vejdou dovnitř, spatří Leonardo obrovskou konstrukci, která je zahalena černým igelitem. Obchodník vezme za roh obrovské igelitové plachty a odhalí přesnou repliku sejfu v Diamond Center a Notarbartolo má pocit, že se ocitl ve filmu Dannyho parťáci (Ve druhém pokračování tohoto filmu si tvůrci tuto scénu vypůjčí). Ve falešné trezorové místnosti spatří tři Italy, kteří nevzrušeně konverzují, Obchodník k nim přistoupí a představí je. Samozřejmě mají všichni přezdívky.
Leonardovi parťáci
Pan Génius se specializuje na zabezpečovací systémy, neboli na jejich zneškodnění. Obchodník se ho zeptá: „Dokážeš to vyřadit?“ Génius se usměje, prý není problém. Obchodník přejde k vysokému, svalnatému muži, kterému říká Monstrum. Byl osloven jako odborník na elektrické vedení, zámky, také jako mechanik a řidič. Navíc má nepředstavitelnou sílu a vzbuzuje respekt. Klidný starší muž vypadá jako by byl dědečkem ostatních a říká se mu Král Klíčů. Podle Obchodníka patří k nejlepším padělatelům klíčů na světě a vyrobí duplikát prakticky k čemukoliv. „Dobrá pánové, pusťte se do práce. Trénink začíná právě teď!“, řekne Obchodník a čtveřice mužů si začíná lámat hlavu, jak se dostat do velkých a dobře zabezpečených dveří trezoru. Po několika týdnech v září 2002 se stane nevídaná věc. Kamery nezaznamenají žádný pohyb v okolí pancéřových a po sedmi hodinách se podaří prolomit bezpečnostní kód a dveře repliky trezoru se otevřou. Akce je připravena.
Dokonalá loupež
Teprve den po loupeži 17. února je v trezorové místnosti policejní vyšetřovací tým a detektivové nevěří svým očím. Je jasné, že tuto loupež provedli skuteční profesionálové. Ze 160 sejfů je vykradeno 123 a zmizely diamanty v hodnotě 100 milionů dolarů. Dokonce lupiči vezmou i všechny certifikáty, které dokládají pravost kamenů. Na schodišti k trezorům jsou poházené šperky, zlato a cenné papíry, o které zloději zřejmě nejevili zájem. V televizním zpravodajství pak vystoupí šéf vyšetřovacího týmu: „Podle způsobu, jak byla tato loupež provedena, usuzujeme, že je v tom zapleten někdo z budovy“. Budoucí události mu dají za pravdu. Policie 14 dní tápe a prověřuje několik vyšetřovacích verzí. Všechny ovšem s nulovým úspěchem. Stovky policistů pátrá v Antverpách a v okolí, aby nalezlo jakoukoliv stopu, která by vedla k odhalení pachatelů. Na počátku března má ale policie štěstí a v případu nastává zlom.
Toast jako důkaz
Nedaleko silnice vedoucí z Antverp je nalezen igelitový pytlík, který obsahuje videopásky z bezpečnostních kamer spolu s plány nějaké budovy. Jaká je radost vyšetřovatelů, když zjistí, že pásky i plány pochází z Diamond Center. Zloději vyhodili tento pytlík, když opouštěli Antverpy. Ale opravdový sólokapr, definitivní důkaz, nejsou ani pásky ani plány, ale nedojedený toast, který jeden ze zlodějů vložil do pytlíku, než jej vyhodil z okna jedoucího auta. Sice plíseň už na něm odvedla svou práci, ale přesto se podaří v policejních laboratořích získat DNA člověka, který ho jedl. Pak už jde vše ráz na naráz. DNA patří 51 let starému Leonardu Notarbartolovi, dovozci diamantů, který si V Diamond centru otevřel svou kancelář. Leonardo je zatčen a k činu se přizná. Bohužel pro policii, diamanty mají prý u sebe jeho společníci, které zná jen pod jejich přezdívkami. Leonardo nakonec vyfasuje 10 let natvrdo a z loupeže se nikdy nenajde ani diamantový prach.
Je v tom sicilská mafie?
Celá historka o tajemných společnících a židovském obchodníkovi dostává několikrát u soudu trhliny. Je velmi pravděpodobné, organizátorem celé je sicilská mafie a loupeže se účastní i její člen Benedetto Capizzi, který je Leonardův bratranec. Jenže to oba odmítají. Koneckonců za čtyři roky bude Leonardo opět na svobodě a zřejmě ho někde čeká podíl na z největší loupeže diamantů na světě.
