5 bitev, které rozhodli nindžové

Samuraj Gemban vyzve nindžu Šošundžina, aby dokázal, že je opravdu tak dobrý, jak se o něm vypráví. Dá mu za úkol ukrást polštář, na němž bude Gemban spát a teprve až tento úkol nindža zvládne, zaplatí samuraj požadovanou sumu za jeho služby. Ráno se Gemban probudí s hlavou na kameni a u dveří spatří zahaleného Šošudžina, který právě vyhodil do vzduchu samurajův polštář, vytáhne meč a než polštář dopadne na zem, rozsekne ho na čtyři kusy. 

Nindžové byli v 15. a 16. století v Japonsku byli obávaní nájemní vrazi, kteří se na rozdíl od hrdých samurajů neštítili, ani těch nejzákeřnějších metod. Vypráví se historka, kdy byl zavražděn na svém záchodě samuraj Kenšin nindžou, který vyčkával několik hodin v odpadní jámě, aby mohl zarazit svůj meč do útrob své oběti právě v době vykonávání tělesné potřeby. Mocného vládce Nobunagu Odu (1534 – 1582) prý zase zabil legendární nindža Išakawa Goemon (1558 - 1594), když se přichytil na stropě a během Odova spánku spustil po niti do jeho polootevřených úst jed. Legendy se vyprávějí a filmový průmysl je zveličuje do pohádkových rozměrů. Nahlédnětedo skutečných historických bitev, které se odehrály v Japonsku v 16. a 17. století, kde vítězové využili služeb nindžů. 

HRAD DOBYL LAMPIONOVÝ PRŮVOD
Kde a kdy: Sawajama, 1558
Nindža: Tateoka Došun 
Zaměstnavatel: Jošikata Rokkaku
Nepřítel: Dodo
Taktika: Technika duchů
V provincii Ómi na severu japonského ostrova Kjóto vládl klan Rokkaku, který vedl Jošikata Rokkaku. Na jaře roku 1558 mu ovšem jeho vazal Dodo vypověděl poslušnost a opevnil se na svém hradě Sawajama, který se nachází nedaleko dnešního města Hikone. Pobouřený Jošikata svolal vojsko a vydal se na válečnou výpravu proti zrádci. Obléhání hradu Sawajama trvalo už několik dní a oblehatelé nebyli schopni jeho zdi pokořit žádným z desítek přímých útoků. Jošikatovi docházela trpělivost a rozhodl se, přes odpor svých samurajů, že požádá o pomoc nindžu Tateoku Došuna.

Tichá loupež uprostřed noci
Došun byl velitel nindžů (tzv. čúnin) a do tábora oblehatelů přivedl 48 zakuklených válečníků. Když zhodnotil situaci, vyslal v noci skupinku čtyř bojovníků, aby přelezli hradby a ukořistili lampion se znakem nepřítele. Nindžové byli trénovaní už od dětství a nepozorovaně přelézat hradby jim nečinilo vůbec žádné potíže. Nejprve museli ovšem zdolat asi pětimetrový vodní příkop. Důležité bylo, aby nindža nenamočil výbušniny, které s sebou nosil, proto o plávání nemohla být řeč. Díky zvláštní dřevěným botám (mizugumo) mohli doslova chodit po vodě a hradby zvládli s návleky s hřeby podobajícím se horolezeckým mačkám. Pak bylo nutné zlikvidovat v naprostém tichu stráže, po nichž plivli jehlu z krátké bambusové trubičky, kterou měli v ústech. Samozřejmě, že hrot jehly byl namáčen v jedu – oblíbený byl z omějového semínka, durmanu a vajíček některých druhů hmyzu. Cesta byla volná, lampion ve vaku a nindžové se ve vší tichosti vrátili zpět do tábora.
Došun nechal z ukradené papírové lucerny s Dodovým rodinným znakem udělat 4 tucty replik a následující večer se 48 nindžů pod jeho velením převléklo do nepřátelských šatů. Komando s lampiony chladnokrevně pochodovalo směrem k hradu a obránci byli přesvědčeni, že se jedná o vlastní vojsko. Tato geniálně primitivní taktika měla poněkud strašidelný název technika duchů (bakemono-džucu). Brána se otevřela a sotva se nindžové ocitli na nádvoří, obsadili důležité posty, vraždili stráže a nakonec zapálili věže a strategické budovy. Oheň byl signálem, aby Jošikata Rokkaku se svými samuraji zahájil rozhodný a vítězný útok na hrad Sawajama.

NINDŽA NEPŘIJÍMÁ ROZKAZY
Kde a kdy: Maibara, 1561
Nindža: Tateoka Došun
Zaměstnavatel: Kizawa Nagamasa
Nepřítel: Jošikata Rokkaku
Taktika: Odposlech a „létání“
To, že jsou nindžové jen nájemní vrazi a žoldnéři, kteří zabíjejí pro kohokoliv jen když zaplatí, dokladuje i bitva o hrad Maibara u jezera Biwa z roku 1561. Tento hrad obsadil Jošikato Rokkaku, který využil služeb nindžů u Sawajamy o 3 roky dříve a tentokrát Jošikatu obléhal protivník – Kizawa Nagamasa. Ten si najal Došuna, aby zaútočil na hrad v noci, podpálil ho a vnesl paniku do řad vojsk Jošikaty Rokkaku. Plán Nagamasy měl ale jednu malou trhlinu – nindžové si nikdy nenechají do své taktiky mluvit a počítat s nimi jako s „pravidelnou“ armádou je holé šílenství. Zkrátka se s velitelem nindžů nedohodl na hodině útoku, protože si Došun do toho nenechal mluvit. „Až uvidíte signál, můžete zaútočit,“ řekl neoblomně Došun Nagamasovi, ale ten trval na svém: „Hodinu před svítáním vyšlu útok a do té doby očekávám, že obsadíte nádvoří!“ Jenže v příštích hodinách mu měl Došun ukázat, kdo je pánem situace.

Nindžové trucují
Je hodina před svítáním a část Nagamasova vojska pod velením Imaie Kenroku se vydává lesem na pochod k hradu. Jenže nindžové ještě hrad neobsadili – tedy obsadili, ale vyčkávají se zapálením jen aby svému zaměstnavateli ukázali, že si do svého boje nenechají nikým zasahovat, byť je skvěle platí. Když Kenroku zjistí, že Maibara ještě nehoří, dává povel k ústupu. Jenže v tmavém lese narazí na oddíly svého spojence samuraje Kišizawu Joiči. Samuraj se domnívá, že z hradu vyrazil nepřátelský protiútok a dává svým vojákům rozkaz tasit meče. Přitom si sám vyhlédne nepřátelského velitele a zabije ho kopím do zad, aniž by tušil, že zabíjí vlastního velitele. Omylem padne ještě mnoho vojáků, ale naštěstí nindžové zapálí hrad a Joiči zjistí svůj omyl. Okamžitě sjednotí vojska a vrhne se k útoku na hrad. Maibara je dobyt, ale cena, kterou zaplatí Nagamasa za své ignorování válečné taktiky nindžů je příliš vysoká.
Když se dostali nindžové za hradby hradu používali i naslouchadla (saoto hikigane) ve tvaru trychtýře, jimiž odposlouchávali strategické informace na poradě nepřítele za zdmi budov. Ostatně se lehce a nepozorovaně dostali i dovnitř pomocí příruční pilky s ostrými zuby. Stráž, které přežila útok nindžů odpřísáhla, že je viděla létat. To mají na svědomí schopnosti nindžů, kteří používali při zdolávaní zdí dokonalé akrobatické triky. Například si jeden z bojovníků vyskočil na ramena druhého, který s ním běžel, dokud se z ramen neodrazil a nevyskočil do výšky. Také používali až pětimetrové kopí, kterým se odráželi jako současní atleti při skoku o tyči. Není divu, že za chabého nočního osvětlení působily jejich kousky jako by ovládali levitaci.

MUŽI BEZ STÍNU
Kde a kdy: Kaminodžó, 1562
Nindža: Tomo Sukesada
Zaměstnavatel: Tokugawa Iejasu
Nepřítel: Udono Nagamoči
Taktika: Splynutí s terénem a „neviditelnost“
Když budoucí šógun Iejasu Tokugawa dorazil se svým vojskem k hradu Kaminodžó věděl, že obsadit tuto pevnost může trvat dlouho a ztratí mnoho vojska. Navíc správce hradu samuraj Udono Nagamoči držel jako rukojmí jeho syna i manželku. Aby měl útok nějaký smysl, musí být rychlý a krátký a jediný, kdo je schopen tento výpad uskutečnit je nindža. Přes obyvatelé z oblasti Kogy dal vědět, že chce najmout nindže a do týdne se objevil v jeho ležení Tomo Sukesada, který přivedl 80 zahalených bojovníků Koga-šú (nindžové z Kogy).

Dokáží zmizet a stát se neviditelnými
Všech 80 nindžů se ukrylo na několik dní v okolí hradu. V Japonsku se jim také říkalo „neviditelní zabijáci“, „muži bez stínu“ nebo „mizící postavy“, protože uměli dokonale splynout s prostředím. Pokud nindža spatřil nepřítele, ukryl se bleskurychle za překážku v terénu, například skálu nebo vyšplhal do hustých větví vysokých stromů, před ústa si dal ruku, aby nebyl slyšet jeho dech a dokázal zůstat v nehybnosti i několik hodin. Jindy dokázal v neuvěřitelně krátkém čase vyhloubit jámu a ukrýt se v ní oku nepřátel a několik hodin zůstával pod vodní hladinou, kde dýchal pomocí bambusové trubičky. Při maskování dokonale napodoboval zvuk ptáků, nebo jiných zvířat. Pokud byl odhalen nebo v obklíčení, použil zápalný prach (kajaku), využil zmatku a momentu překvapení z výbuchu a nepozorovaně zmizel. 
Za několik dní se Sukesadovi nindžové dostali za hradby hradu a pár dní tam tiše likvidovali nepřítele. Využívali nepřátelských šatů k převleku a mezi sebou se dorozumívali heslem. Obránci hradu nacházeli mrtvoly svých spolubojovníků na nádvoří a byli přesvědčeni, že jsou mezi nimi zrádci. Když pak nindžové nečekaně zaútočili na zbytek posádky – z tisícovky jich zůstalo jen 200! – rozpoutali mezi nepřítelem takovou paniku, že nevěděli kdo je přítel a kdo nepřítel. Nindžům se podařilo nahnat obránce hradu do hlavní budovy a všech 200 vojáků v ní uhořelo. Nagamoči se ukryl do síně modliteb na severní straně hradu v domnění, že ho tam samuraj nezabije. Jenže Tomo Sakusada nebyl samuraj, ale nindža a osobně ho probodl kopím. Jeho hlavu pak přinesl svému zaměstnavateli společně s jeho osvobozenou manželkou a synem. 

DOŽENOU SAMURAJE K SEBEVRAŽDĚ
Kde a kdy: Ósaka, 1615
Nindža: Hattori Masanari a Jamaoke Kagecuge
Zaměstnavatel: Miura Jo´emon
Nepřítel: Tojotomi Hidejori
Taktika: Odpoutání pozornosti a infiltrace
Po řadě vítězství se Iejasu Tokugawa stal v roce 1603 šógunem (nejvyšším vojenským vládcem). Jenže způsob jeho vlády se nezamlouval spoustě samurajů a pod vedením Tojotomi Hidejoriho se v roce 1614 shromáždili v městě Ósaka, kde vládci vypověděli poslušnost. Tokugawa pověřil svého generála Miuru Jo´emon, aby samuraje zpacifikoval, což znamená přiměl k poslušnosti nebo vyhladil. Jo´emon, poučen samurajským způsobem uvažování a jejich technikou boje, si dobře spočítal, že se svou pravidelnou armádou nemá proti nim šanci a najal si nindži z Koga pod vedením Hattoriho Masanariho i nindži z Igy, které vedl Jamaoke Kagecuge.

Zachrání vojáky před masakrem
Při obléhání Ósaky jsou nindžové nepostradatelní pomocníci, a to jak v přímém boji, tak především ve špionáži. Hned při prvním útoku Jo´emonových vojáků na městské hradby dojde málem ke katastrofě. Šípy, kterými samurajové zasypou své nepřátelé prakticky rozloží celou armádu. Na bitevním poli je chaos a vojáci padají jeden za druhým. Jo´emon dá rozkaz svým velitelům, aby se stáhli, ale ve vřavě umírajících vojáků nejsou tyto povely k ústupu vůbec slyšet. Sám Jo´emon je zaměstnán vytahováním šípů z těl svým druhů, že prakticky nemůže vést bitvu. Vojsko je masakrováno, až do boje zasáhnou nindžové. Hatori Masanari se spolu se svým oddílem nindžů dostane nepozorovaně na levou stranu městských hradeb a začnou pálit do města hořící šípy. Samurajové z Ósaky okamžitě vyrážejí na levobok, aby posílili obranu a nechají Jo´emonovy vojáky na chvíli v klidu. Díky tomu mohou oblehatelé rychle ustoupit a zachránit podstatnou část armády.
Čúnin Jamaoke Kagecuge dostal pokyn od Miury Jo´emona, aby se dostal za městské hradby a dezorientoval nepřítele. Kagecuge s deseti muži přeskočil hradby tzv. pyramidou. Znáte to u cirkusových gymnastů – dole 4 muži, na jejich ramenou tři muži, pak dva muži a nakonec jeden, který vyskočí na hradby a hodí svým spolubojovníkům provaz, aby po něm vylezli. Tato akce trvá jen pár vteřin a za hradbami tiše likvidují stráže a převlíkají se do jejich uniforem. Nindžové se dokáží pohybovat v týlu nepřítele několik týdnů, aniž by je někdo odhalil. Dokonce svými falešnými zprávami vyvolají rozpory mezi veliteli a doženou jednoho ze samurajů ke spáchání sepuky (sebevraždy). Nakonec se dezorientovaní samurajové na podkladě „zaručených“ zpráv infiltrovaných nindžů dohodnou na vyjednávání s Jo´emonem a uzavřou mír, který končí zbouráním městských hradeb.  

KONEC KŘESŤANŮ V JAPONSKU
Kde a kdy: Šimabara, 1638
Nindža: Arakawa Šičirobei a Močizuki Yo´emon
Zaměstnavatel: Macudaira Nobucuna
Nepřítel: Amakusa Širo
Taktika: puška sta mraků
Šógunát Tokugawů vládne v Japonsku pevnou a tvrdou rukou a roku 1637 vydává šógun Iemicu Tokugawa zákon, že žádný cizinec nesmí vstoupit na území Japonska a žádný Japonec nesmí opustit svou zemi. Také definitivně zakazuje křesťanství jako cizáckou víru. Od roku 1624 nechává šógun vystavět na ostrově Kjúšú přepychové sídlo Šimabara. Na stavbu ovšem potřebuje spoustu peněz a ty mu musí ve formě daní odvést rolníci v Šimabaře. Výběrčí jsou tam ti nejkrutější z celého Japonska. Když rolník nemá na zaplacení, nechají ho obléct do slaměného oděvu a zapálí ho. Krutost s jakou šógunát vybírá daně na stavbu hradu nakonec vede k povstání rolníků. Ti se opevní na starém opuštěném hradě Hara, který se rovněž stává posledním útočištěm pronásledovaných japonských křesťanů. Do čela této rebelie se postaví charismatický čtrnáctiletý Amakusa Širo, syn bohatých křesťanských obchodníků. Šógun vysílá obrovskou armádu o síle 125 000 vojáků, aby vzpouru potlačila. 

I nindža občas udělá chybu
Velitel oblehatelů Macudaira Nobucuna si je po několikaměsíčním obléhání téměř jist, že zásoby potravin křesťanů musí být na nule: „Už by dávno ti křesťanští psi měli pochcípat hlady!“ Proto vybere dva dobrovolníky – nindžu Arakawu Šičirobeie a Močizukiho Yo´emona, aby zjistili skutečný stav zásob nepřítele. Akce začíná na taktiku nindžů poměrně s rámusem. Oddíl střelců vypálí do nebe salvu, což obránci považují za noční ostřelování a uhasí borovicové louče po obvodu i uvnitř hradu. Hradní stráže jsou v plné pohotovosti, ale oba nindžové se ukryjí v křoví a vyčkávají bez hnutí několik hodin, až jejich bdělost poleví. Když mají jistotu, že se situace uklidnila, vyšplhají po zdi, ale díky hluboké tmě a trestuhodné neopatrnosti spadne Arakawa do jámy. Ve chvíli, kdy ho Močizuki vytáhne, už svítí měsíc a proto přepadnou dva strážce, aby se mohli převléci do jejich šatů. Obránci zaslechnou podivné zvuky na svém nádvoří a zažehnou louče. Oba nindžové jakoby nic proběhnou středem nepřátel a aby dokázali svému zaměstnavateli, že byli opravdu uvnitř hradu, strhnou jeden prapor s křesťanským křížem a vezmou ho sebou jako trofej. Při sestupu z hradeb dojde povstalcům, že se jedná o nindži a začnou po nich pálit z mušket i luků. Oba nindžové jsou zasaženi, ale podaří se jim ještě dostat do tábora, kde se ze svých zranění za pár týdnů vyléčí.

Poslední přímá akce
Nindžové pak chodili do hradu téměř každou noc a tu připraví obránce o potraviny, tu zase ukradnou plány hradu nebo si vyslechnou plány velitelů na příští den. Hrad nakonec padl a Amakusa Širo byl zabit. Jeho hlava pak byla dlouhou dobu napíchnutá na kopí u brány města Nagasaki pro výstrahu všem rebelům. Dobytí hradu byla zřejmě poslední operace nindžů a od té doby se věnovali více teoretickému „poradenství“. Jejich mýtus ovšem sílil a postupem času se čím dál víc vzdaloval realitě.


Nindžové – ženy
Výcvik žen byl stejný jako u nindžů mužů. Její „práce“ většinou spočívala v tom, že jako mladé děvče se nechala zaměstnat jako služebná na nepřátelském hradě a získala si během let důvěru okolí. Pak když přišel čas a klan ji požádal o službu, získávala výzvědné informace, nebo pomohla nindžům dostat se za hradby hradu. Někdy měla příkaz provdat se za nepřítele a nezřídka se stávalo, že se do svého manžela zamilovala. Pak měla bolestné dilema, zda zradou přivodit manželovi smrt, nebo odmítnout vlastní klan. V této volbě mezi láskou a povinností téměř vždy zvítězila povinnost, protože věděla, že by ji klan odsoudil k smrti.

Zákony nindžů
Počátky bojových technik ninjutsu nacházíme už ve 3. století př.n. l. v Číně. Odsud se dostal tato technika dostala 9.-10. století do Japonska, kde byla rozvíjena a zdokonalována. Existovalo 5 základních pravidel, které museli dodržovat ženy i muži, jakmile se stali nindži a pokud by je porušili mohli být členy svého klanu nebo rodiny usmrceni.
1. Nikomu nesmí prozradit, že jsou nidžové
2. Nesmí vyzradit metody a techniky výcviku jiné osobě, která není součástí klanu.
3. Pokud jakýkoliv dostanou rozkaz, musí být proveden bez otázek.
4. Nikdy nesmí nikomu říct jaký je jeho úkol, nebo kým byl najat.
5. Pokud upadne do zajetí bez šance uniknout, musí se usmrtit nebo znetvořit svůj obličej k nepoznání.