Asi 16 kilometrů od Chicaga leží městečko Cicero. Na 47. Západní ulici je podezřelý klid, nikde ani živáčka. Domy, kde žijí roku 1915 desítky českých imigrantů, zejí prázdnotou. Je pondělí 25. července a všichni obyvatelé této ulice jsou mrtví.
Chicagská společnost Western Electric, která zaměstnává spoustu Čechů, před několika měsíci poráží svého největšího konkurenta Kellogg Switchboard & Supply company tím, že koupí kontrolní podíl v této společnosti. Trh s telefony se slibně rozvíjí a vedení Western Electric se odhodlává, pod tíhou úspěchu, k nezvyklému kroku. Odmění zaměstnance své pobočky Hawthorne Works v Ciceru nedělním piknikem v Michigan City, kam doplují parníčky z Chicaga po jezeře Michigan. Jak špatný nápad to je, v tuto chvíli nikdo netuší.
Rozbitá čerpadla? Kašlete na to!
V docích u Clark Street Bridge kotví tři lodě Eastland, Theodore Roosevelt a Petoskey. Western Electric zakoupila 7000 palubních vstupenek pro své zaměstnance a brzy ráno v neděli 24. červenec přicházejí první cestující. Je pod mrakem a občas slabě prší. Hodinu před plánovaným vyplutím v 7.30 nastupují pasažéři a je slyšet převážně čeština. Kapitán Harry Pedersen se schází s hlavním palubním inženýrem Josephem Ericksonem a ptá se ho, zda jsou vyrovnávací nádrže plné. Erickson potvrdí, že před patnácti minutami jeho první asistent Charles Silvernail a druhý asistent Fred Snow se pokusili napumpovat do nádrží vodu, ale bohužel čerpadla jsou mimo provoz. Kapitán nad tím nakonec mávne rukou a vysloví jen přání, aby je opravili. Vyrovnávací nádrže na lodi slouží ke správné stabilitě lodi, aby se vlivem zátěže na palubě nepřevrhla. Do kapitána nechtíc vrazí zamilovaná dvojice čtyřiadvacetiletý William Sherry a sedmnáctiletá Emma Samek (Ema Samková). Mají se příští měsíc brát a díky jejich poblázněnému výrazu nevyžaduje kapitán žádnou omluvu.
Nakláníme se!
Na palubě lodi Eastland, která by podle plánu měla plout v čele tříčlenného konvoje se promenádují první hosté. Manželé John a Fannie Salakovi (ve své rodné vlasti Honza a Fanynka Salákovi), zaměstnanci Hawthorneových dílen v Ciceru, jdou opatrně po mírně se houpajícím lodním můstku a míří rovnou do podpalubí, kde na ně čeká snídaně. Mají na sobě ty nejlepší sváteční šaty, ostatně jako všichni účastníci podnikového výletu a Fannie si je nešikovně pocintá černou kávou. Je smutná a manžel ji musí utěšovat: „To není žádná tragédie!“ Po snídani jdou na palubu a opřou se o zábradlí s výhledem do přístaviště. Bohužel, tento logický nápad má většina cestujících. Je 6.41 a Eastland se začíná lehce naklánět směrem k břehu. Pasažéři se tím baví a žertují, že se Eastland potopí dřív, než vypluje. Posádka odhání lidi od pravoboku a žádá je, aby se rozložili rovnoměrně po celé palubě. V tutéž chvíli se podaří Silvernailovi a Snowovi opravit čerpadla a vyrovnávací nádrže se začínají pomalu plnit vodou. Loď se na chvíli stabilizuje. V sedm hodin vydává kapitán telefonický povel tažnému remorkéru Kenosha, aby zahákl za sebe Eastland a byl připraven k vyplutí na jezero přesně v 7.30. Na palubě je v tu dobu kolem 1000 lidí a o pět minut později Erickson startuje lodní motory.
Tanec na šikmé ploše
Nalodění Eastlandu je přerušeno v 7.10, protože kapacita 2500 pasažérů je dosažena. Teď už mohou účastníci zájezdu nastupovat jen na lodě Theodore Roosevelt nebo Petoskey na východní straně Clark Street Bridge. V 7.13 začíná na zádi Eastlandu vyhrávat Bradfield's Orchestra a hudba přitáhne mnoho cestujících. Mezi šlágry můžeme slyšet i ryze českou polku a William Sherry a Emma Sameková začínají, stejně jako další páry, tančit. Loď se lehce kymácí a naklání o 10 stupňů, které nevypadají z pohledu na palubě tak zlověstně. Můstek se stahuje, ale na molo dobíhá Ewan Sladkey (Sladký), jeho kolegové z práce na něj volají, ať pluje na jiné lodi, ale Sladkey skočí do vody. Celý šťastný, že odjezd stihne, se pak nechává vytáhnout posádkou Eastlandu. O několik minut později bude tohoto skoku litovat. Nakloněná loď nabírá otevřenými okny ve skladech vodu, ale to ještě nikdo neví. Tažný remorkér Kenosha má už Eastland na svém háku a lano se narovnává. Je 7.28 a loď se naklání o 45 stupňů a všem, kdo ještě před chvíli žertovali o šikmé ploše, zmrzne úsměv na rtech.
Dvě minuty hrůzy 1
Nádobí od snídaně je na zemi, stejně tak jako všechen proviant lodního baru. Tam se před chvíli přesunul i orchestr, která přestává hrát a jeho členové s děsem tisknou k hrudu své hudební nástroje. Klavír se sune po parketu a přimáčkne ke stěně dvě ženy. Z úst jim teče krev a umírají v hrozných bolestech. Lednička za barovým pultem se převrátí s mocným hlukem a všichni cestující vědí, že katastrofa je bezprostředně blízko. Nastává panika a barová lednička spadne na dvě děti. Jsou na místě mrtvé. Hlavní paluba je přecpaná prchajícími lidmi, kteří svými těly doslova ucpou východ z podpalubí. Eastland se ještě více nakloní a v 7.30 je „vzhůru nohama“. Vyděšení cestující, kteří zůstanou v trupu Eastlandu, jsou jako v uzavřené konzervě, která se začíná plnit vodou. Jeden ze zachráněných Bedrich Simonek (Bedřich Šimůnek) popisuje situaci: „Voda začala zaplavovat loď. Já jsem dobrý plavec a snažil jsem se udržet si hlavu nad vodou. Drželo se mě asi šest lidí a táhli mě dolů. Když jsme se potopili, pustili mě a já jsem se mohl zase dostat na hladinu. Vyplaval jsem oknem a plaval jsem ke břehu, kde mě provazem vytáhli.“ Spisovatel Jack Woodford (1894 - 1971), který ve chvíli katastrofy stál na druhé straně řeky popisuje tuto událost: „Obrovský parník se pomalu otáčel blízko břehu jako velryba, která se otáčí břichem k hladině. Žádný výbuch, žádný oheň, naprosto klidné počasí. Bylo to tak neuvěřitelné, až jsem myslel, že mám halucinace.“
Dvě minuty hrůzy 2
Většina z obětí jsou mladé ženy a děti. Během rána utonuly najednou celé rodiny. Díky rychlosti, s jakou se tragédie odehrála, si nikdo nestačí vzít záchrannou vestu, natož spustit záchranný člun. Frank Dolezal (František Doležal) vzal na nedělní plavbu po jezeře svou manželku Josephine (Josefínu) a své děti čtyřletou Mary, tříletého Franka Jr. a teprve devítiměsíční dcerku Lillii. Když se loď převrací, jsou všichni na horní palubě. Paní Dolezalová sevře batole v náručí a její manžel se instinktivně chytí zábradlí, děti Frank Jr. a Mary přepadnou přes palubu. Otec neváhá a skočí za nimi. Ve vodě je zmatek, desítky rukou se snaží zachytit čehokoliv a kohokoliv. Konečně uvidí Mary, která zoufale bojuje o život do chvíle, než na ni spadne těžká ocelová klatka a rozrazí jí hlavu. Pan Doležal jen bezmocně přihlíží a nedostatek vzduchu ho žene nad hladinu. Nadechne se a znova hledá svého syna. Pak znova nad hladinu a zase hledá. Zoufalý otec hledá svého syna více než hodinu a nakonec ho musí násilím vylovit záchranáři a nasadit mu pouta, protože vyčerpaný otec nehodlá s hledáním přestat: „Budu tady hledat třeba rok!“ Jeho žena není k nalezení. V ten den přijde o celou svou rodinu. Přestože loď byla jen 6 metrů od přístaviště a přes rychlou reakci posádky remorkéru Kenosha, který pomáhá lidem uvízlým na převráceném trupu, zahyne 841 cestujících a čtyři členové posádky.
Kapitán opustil loď jako první
Tři dny lovili dobrovolníci z vody mrtvá těla. John Salak (Jan Salák), jehož manželka Fannie je mezi oběťmi, nesnese mučivou ztrátu a spáchá v pondělí sebevraždu. Otráví se doma svítiplynem. Snoubenci William Sherry a sedmnáctiletá Emma Sameková (Ema Samková) jsou pohřbeni ve společném hrobě. Při pitvě vyjde najevo, že Emma byla v třetím měsíci těhotenství. Policie po nehodě zatkne několik zaměstnanců lodní společnosti, které Eastland patří. Mezi zatčenými je i kapitán Harry Pedersen a hlavní inženýr Joseph Erickson, který přijde během nehody o svého teprve devatenáctiletého bratra Petera, který byl rovněž členem posádky. Rozzuřený dav se na kapitána vrhne a policie má hodně práce, aby ho uchránila před lynchem. Lidé mu nemůžou zapomenout, že porušil čestné právo kapitána opustit loď jako poslední a vyskočil z lodi jako první.
Příčina tragédie
Vyšetřováním se zjistí, že Eastland naprosto neodpovídal bezpečnostním předpisům. Po potopení Titaniku a obrovských ztrátách na životech v důsledku nedostatku záchranných člunů, vstoupí 4. března 1915 v platnost, podle něhož musí být na každé lodi umístěno tolik záchranných plavidel, kolik je kapacita lodi. Vedení společnosti a kapitán Eastlandu sice nechají 2. července 1915 přidat na horní palubu dalších šest záchranných člunů, aby novému nařízení vyhověli, ale zapomněli Eastland odlehčit na jiných místech. Tonáž lodi přesahuje bezpečné limity a bylo jen otázkou času, kdy se na supertěžké lodi odehraje nějaká tragédie. Další příčiny havárie byly technické nedostatky lodi. Plavidlo bylo špatně zkonstruováno, mělo špatně rozloženou váhu a těžiště bylo příliš vysoko. Také vyrovnávací nádrže byly téměř prázdné. Měla v nich být voda, která by udržela loď ve správné poloze. Pumpy však byly rozbité a nefungovaly.
