Skutečně nás chce Izrael ochránit před arabským nebezpečím a bojuje i za Evropu? Je to jen malý, téměř nevinný pohled na věci z druhé strany. Pokud jsem „členem fanklubu“ Izraele ( a to jsem), musím znát více informací...
Odchod Britů ze Suezu je pro Izrael problém
Na počátku roku 1954 dostává egyptský lékař Dr. Moše Marzouk (1926 – 1955) telegram. Jde o zakódovanou zprávu od izraelské vojenské rozvědky. V telegramu je příkaz na zahájení operace Susannah, která má zabránit uzavření britsko – egyptské smlouvy o odchodu britských vojenských jednotek ze Suezu a předání správy nad průplavem egyptské vládě. Proto je nutné připravit a zrealizovat sérii bombových útoků na britské a americké cíle (kulturní a informační centra, banky, kina, knihovny) tak, aby byla narušena důvěra mezi Egyptem a Západem.
Spící buňka je aktivována
Marzoukova rodina, která vyznává karaitský judaismus se přestěhuje počátkem 20. století z Tunisu do Káhiry. Tam se také Moše Marzouk narodí, v dospělosti vystuduje medicínu a pracuje jako chirurg v židovské nemocnici v Káhiře. Na počátku 50. let minulého století je šestadvacetiletý lékař osloven izraelskou tajnou službou Mosadem a naverbován s dalšími egyptskými židy pro špionážní akce ve prospěch Izraele. Tato buňka má původně sloužit jako pátá kolona v případné izraelsko – arabské válce (v roce 1948 – 1949 proběhne první arabsko – izraelská válka a celkem se Egypt s Izraelem utkává pětkrát) a má deset členů.
Bomby ano, mrtví ne!
Do Egypta přicestují čtyři důstojníci izraelské vojenské rozvědky a začínají spolu s egyptskou skupinou vybírat cíle útoků. Původně jsou vybrány auta britských diplomatů, ale Moše Marzouk se dostane s izraelskými důstojníky do sporu. Nechce asistovat u hromadných vražd a žádá, aby výbuchy způsobily jen paniku. „Nechci a nebudu zabíjet ani muslimy ani křesťany!“ Jeho vliv na celou skupinu je tak zásadní, že na jeho naléhání nakonec šéf vojenské rozvědky v Izraeli plukovník Benjamin Givli vydá tento rozkaz: „... volbu správných cílů ponechávám na místních lidech, kteří mohou nejlépe vyhodnotit důsledky a účinky pro vytvoření rozruchu a zmatku“!
Hodíme to na Muslimské bratry
První bomby explodují na káhirské poště 15. července 1954. Jsou uloženy ve vacích a rozbuškou se stává kyselina, která naleptává obal pytle až se dostane k uloženému nitroglycerínu. Nastává exploze bez obětí. Ještě ten den vybuchují bomby v knihovnách v Káhiře a Alexandrii. O týden později 23. července explodují trhaviny ve dvou káhirských kinech (vlastníci těchto kin jsou Britové), na železniční stanici a centrální poště. Zpočátku to vypadá, že celá konspirace funguje na jedničku. Jako hlavní podezřelí jsou označeni Muslimští bratři, radikální opozice egyptského předsedy vlády Gamála Násira (1918 -1970) budoucího prezidenta.
Bomba pšoukla v kapse
Phillip Nathanson jeden z židovských atentátníků z egyptské buňky má za úkol umístit zápalnou bombu v kině Rio Theater v Alexandrii. Je 27. července a za chvíli se bude promítat americký film Mogambo režiséra Johna Forda (1894 – 1993) s Clarkem Gablem (1901 – 1960), Avou Gardner (1922 – 1990) a Grace Kelly (1929 – 1982). Všude jsou vojáci, kteří po předchozí sérii atentátů dávají pozor na všechny budovy třeba jen vzdáleně patřící majitelům ze Západu. Nathanson si koupí lístek a chce se usadit v sále, aby tam mohl bombu nechat pod sedadlem a zmizet. Jenže v uličce sálu stojí dvoučlenná vojenská hlídka. Nathanson zpanikaří a jde na záchod, tam zůstává asi 20 minut s tím, že se usadí v kině až po setmění v sále. Jenže právě tato prodleva se mu stala osudnou. U vchodu mu bomba exploduje v kapse. Nikomu se nic nestane, ani atentátníkovi, který má pouze popáleniny. Vojáci se ovšem na Nathansona ihned vrhnou a zatknou ho.
Je to jen nechutná kampaň?
Po drsném výslechu je prozrazena celá skupina. Třem izraelským agentům se podaří utéct a dostanou se přes hranice zpátky do Izraele. Čtvrtý je pod jménem John Darling s britským falešným pasem odhalen silniční hlídkou. Zastřelí se ve svém uzamčeném voze pod dozorem hlavní samopalu egyptských vojáků. Izraelská a některá světová média líčí zatčení židovských občanů jako protižidovské spiknutí s nechutnými praktikami SS, včetně týrání a mučení během výslechů. Vláda v Tel Avivu důrazně odmítá mít s atentáty cokoliv společného a v září dokonce podnikne odvetnou akci, kdy zaútočí na západní břeh Jordánu. Akci, kterou nařídí ministr obrany Pinchas Lavon (1904 – 1976), velí generál Ariel Šaron (*1928) budoucí premiér Izraele a o život přijde 69 Palestinců.
Chirurg bere všechno na sebe
Soud s 10 obviněnými egyptskými Židy začíná 11. prosince 1954 a dva dny po zahájení procesu vydává izraelský ministerský předseda Moše Šaret (1894 – 1965) prohlášení, v němž odsuzuje „arabské spiknutí proti skupině Židů“. Jenže už v té době zná výsledky vnitřního vyšetřování a ví, že za vším stojí jejich vojenská rozvědka. Dr. Moše Marzouk bere veškerou vinu na sebe a spolu s Samuelem Azarem je odsouzen k smrti. Jsou oběšení 31. ledna 1955 v káhirské věznici. Dalších osm atentátníků dostává tresty mezi 7 a 15 lety. Dva z nich ve vězení spáchají sebevraždu.
Lavonova aféra není jeho aférou
Když vše praskne je označen hlavní viník – izraelský ministr obrany Pinchas Lavon. Právě on má vydat rozkaz k zahájení bombových útoků na britské a americké cíle v Egyptě. Tato aféra vede v Tel Avivu k pádu celé vlády. Lavon je vyšetřován a hrozí úřádům, že pokud ho shledají vinným, spáchá sebevraždu. Navenek ovšem Izraelci nikdy nepřipustí, že by mohli být v atentátech nějak zapleteni. To se stane až v roce 2005, kdy premiér Ariel Šaron propůjčí vysoká státní vyznamenání všem spiklencům. A Lavon? Ten je zproštěn všech podezření. Komise, která vyšetřuje celou záležitost dojde k názoru, že jeho obvinění je hrou vojenské rozvědky, jejíž vysocí představitelé chtěli odstranit umírněného Lavona z křesla ministra obrany. Lavon neměl o vydání rozkazu k bombovým útokům ani ponětí.
Je to jen malý, téměř nevinný pohled na věci z druhé strany. Pokud jsem ještě stále „členem fanklubu“ Izraele ( a to jsem), musím znát více informací...
