Ještě před padesáti lety je na oběžné dráze pouze jeden Sputnik. Dnes je na orbitě přes třicet tisíc velkých objektů. Co všechno krouží kolem naší planety? Je oběžná dráha ještě bezpečná? Může některý z objektů dopadnout na zem a způsobit katastrofu?
Jste na horách a pozorujete noční oblohu. Náhle zaregistrujete krátké světelné zaprsknutí. Navrhnete své partnerce, aby si něco přála. Padá hvězda. Ona se k vám otočí a něžně špitne: „Ale ty můj hlupáčku, to je přece vysloužilý satelit, který právě hoří v naší atmosféře.“ Sice to nezní moc romanticky, ale zase máte dobře informovanou partnerku.
ORBITÁLNÍ HAVÁRIE? STAČÍ KAMÍNEK!
Pozor na čelní sklo
Jedete po silnici a z kamiónu před vámi spadne malý kamínek na čelní sklo vašeho auta. V průměrné rychlosti kolem 100 km/h udělá na skle prasklinu a výměna vás přijde na několik tisíc. A teď si představte, jaké starosti způsobí astronautům nebezpečný úlomek, který se proti nim řítí rychlostí 28.440 km/h (touto rychlostí byste urazili vzdálenost mezi Brnem a Prahou za dvě a půl vteřiny)! Jak vyměníte sklo kabiny u raketoplánu, když jste několik tisíc kilometrů nad Zemí a jako naschvál jste náhradní zapomněli někde na Floridě?
Houstone, mám problém. Spadly mi kleště.
Na oběžné dráze jsou tisíce různých úlomků, které pocházejí ze zbytků raketových nádrží, zbytků satelitů a dalších předmětů lidské činnosti ve Vesmíru. NASA přiznává, že kosmonautům, kteří provádějí menší opravy mimo raketoplán, čas od času vypadne nějaký ten šroubovák nebo kladívko. Takové nářadí s první kosmickou rychlostí (již zmiňovaných 28.440 km/h) bez potíží vyřadí jakýkoliv satelit nebo vesmírnou loď.
Vrakoviště družic
Mezinárodní stanice ISS, která je na naší oběžné dráze několik let (astronauti zde pracují nepřetržitě od roku 2000), musí několikrát změnit svou trasu, aby do ní nenarazil nějaký nebezpečný objekt. V roce 1993 byla zničena družice Olympus a v roce 2006 totálně zdemolována ruská družice Express AM-1. A důvod? Vesmírný odpad. A kolize družic nejsou vůbec ojedinělé.
BUSH: NEPOSLUŠNÉ DRUŽICE JÁ MÁM
Válečná pohotovost v Pacifiku
Čtvrtek 21. února 2008, válečná loď Lake Erie, Tichý oceán. „Všichni na svá místa! Připravte se k odpálení rakety. Toto není cvičení. Opakuji, toto není cvičení!“ Hlas prvního důstojníka se rozléhá ve všech prostorách válečného plavidla. Posádka, příslušníci amerického vojenského námořnictva, zaujímá bojové pozice. Rampa s konvenční střelou SM-3 se zvedá v zadaném úhlu. Začíná odpočítávání. Kapitán vydává rozkaz a raketa země-vzduch bez nálože míří k oběžné dráze. Za několik minut mizí z radarů jeden ze satelitů ve výšce 247 kilometrů.
Zpackaná mise špionážní družice
V polovině prosince roku 2007 startuje americká raketa Delta II, aby doprovodila na oběžnou dráhu špionážní satelit NOR L-21. Jenže hned další den se družice přestane hlásit a Narodní úřad pro průzkum (National Reconnaissance Office) ji nemůže ze Země ovládat. Na veřejnost se nikdy nedostane, jakému účelu má sloužit a snímky spolu s dokumentací navždy zůstanou ve složkách s razítkem Top Secret (Přísně tajné).
Vše má v rukou velký šéf v Bílém domě
V oválné pracovně Bílého domu ve Washingtonu jsou zástupci všech zpravodajských služeb, odborníci z NASA a právě dorazili i generálové z Pentagonu. Americký prezident, který více rozumí nebezpečí světového terorismu, než vesmírnému programu, si pečlivě vyslechne všechny názory. Právě hovoří specialista z NASA. Prý je otázkou času, kdy se tento satelit zřítí. Většina by měla shořet v atmosféře a zbytek dopadne s největší pravděpodobností do neobydleného prostoru. Bush však chce mít jistotu. Běžné satelity mají přídavné motory, aby se mohl řídit jejich sestup nad mořem, nebo pouští, ale NOR L-21 je neovladatelný. „Z čeho vycházíte, když tvrdíte, že spadne do neobydlené oblasti?“, zajímá se Bush. Človíček z NASA se začne potit jako malý školák a špitne něco o tom, že 71% naší planety je neobydlený, takže by to musela být obrovská smůla, kdyby to dopadlo jinam. Prezident zalapá po dechu a bez dalšího vysvětlování řekne generálovi z Pentagonu: „Sestřelte tu věc, než nám to spadne hlavu!“ Je 14. února 2008 a západní civilizace slaví svátek Svatého Valentýna.
ZEMĚ A SATURN JSOU PLANETY S PRSTENCEM
Pohled na Zemi v nedaleké budoucnosti
Vesmírná loď se vrací ze své mise z Marsu. Po dvou letech se lidská posádka dočká nádherného pohledu na svou mateřskou planetu a velitel za všechny dojatě řekne: „Konečně jsme doma! Už vidíme planetu se svým prstencem!“ Nebojte se. Astronauti si nespletli směr a neskončili u Saturnu. Jsou skutečně u naší Země, která má na oběžné dráze tolik předmětů a satelitů, že tvoří „saturnovský“ prstenec.
Takhle bude vypadat naše planeta z pohledu z Vesmíru v blízké budoucnosti, pokud se oběžné silnice nezačnou čistit.
