Mé seznamování na inzerát, aneb jak to bylo doopravdy.

Jistě se Vám zdál průběh mého seznamování poněkud nereálný, založený na příliš veliké náhodě. Uvidíte ale sami, že předchozí vyprávění bylo mnohem zajímavější, než holá skutečnost, kterou se nyní pokusím vylíčit s aspoň malou špetkou humoru a nadsázky. Pro ty co nečetli předchozí článek, bych jeho přečtení vřele doporučoval, aby se dostali do jádra problému.  

            Internetová seznamka zůstává každopádně i nadále mým hlavním zdrojem inzerátů a reálných možností k navázání partnerského vztahu. Nabídek bylo vskutku jako hub po dešti, ale stejně tak, jako je většina hub jedovatých, hořkých či při nejmenším červavých, pokud se zrovna rozhodnu jít do lesa, v případě inzerátů jsem rovněž musel vynaložit značnou námahu a trpělivost, abych narazil na zajímavý kousek. Přistoupil jsem tedy nakonec k prezentaci své vlastní osoby a čekal, že se snad nějaká dívčina na mou návnadu chytí.

             K mému úžasu se po delší době zadařilo a domluvená schůzka se rychle blížila. Po probdělé noci před oným randevů se mi vůbec nikam nechtělo, zvláště pak při pohledu z okna na zakaboněnou oblohu. Můj vysněný výlet do ZOO asi padá, snad zajistí záchranu návštěva příjemné kavárny či restaurace. A když se vše bude vyvíjet bez potíží, možná zavítáme do botanické zahrady.

             No nic, sahám po deštníku a vyrážím na autobus do Liberce. Nastupuji do vozu, bohužel žádné pohodlné, vysoké sedačky, nýbrž nízké a kožené, kde si člověk skutečně neschrupne, aniž by riskoval, že se zlomí přes opěradlo dozadu či atakuje svým pádem spolucestujícího před sebou. Místo patníků počítám díry na silnici a netrpělivě vyhlížím uvítací tabuli Liberce.

              Z autobusáku mířím rovnou na náměstí, k místu našeho setkání. Růži žádnou nekupuji, máme oba vcelku jasnou představu o zevnějšku toho druhého. Marně bohužel čekám na usmívající se obličej sympatické dívky z fotografie a odmítavá esemeska s výmluvným podtextem již zabírá místo v mém mobilu. Vracím se zpět, dobrá nálada je, jak tušíte, ta tam a hledá si teď asi jiného šťastlivce v postranních uličkách. Opustila mě mrcha jedna a nechává mě jet domů samotného.

             V Pražské ulici mě náhle oslovuje neznámá, pohledná dívka, zda bych pro ni nevyšetřil chvilinku času. S údivem souhlasím, v hlavě mi to šrotuje jak ve výherním automatu, modle se, aby z něj vypadlo něco kloudnýho. Pozorně naslouchám jejím slovům, a když mi začne nabízet jakési knihy s poněkud pochybnou náboženskou tématikou, rychle se probouzím z opojeného pocitu štěstí, dávám oči  v sloup, beru nohy na ramena a spěchám na autobus.

             Ještě jsem pak odpověděl na plno inzerátů a jel na nesčetně schůzek do okolních měst a vísek, až jednou, mezi vánočními svátky, když jsem večer nažhavil počítač, bliká na mě zpráva na Skypu: „Ahoj, já Ti odpovídám na Tvůj inzerát“, čtu s úžasem. Dozvídám se, že slečna je ze stejného městečka, čemuž se divím, poněvadž čtyři tisíce obyvatel nenaskýtá moc velkou pravděpodobnost a šanci k nalezení spřízněné duše. Vyměníme si ještě pár písmenek s informacemi o sobě a vyzvídám, co tak mohlo neznámou upoutat na mém inzerátu. Zjištění, že to bylo pouze naše společné bydliště mě dvakrát moc optimismu nedodává, ale s radostí souhlasím s jejím návrhem se sejít. Vycházím před dům, čepici vyjimečně nechávám v kapse, abych nevypadal jako debil a nezkazil tím první nejdůležitější dojem ze sebe.

             A již ji vidím. Blíží se ke mě postava v tmavomodrém kulichu a dlouhém černém kabátu. Je to ona či nikoliv? Na fotce nevypadala špatně, ale takhle ji fakt nepoznám. Ano, podáváme si ruku. „Jdeme se projít?“ Zní má originální, dlouho připravovaná otázka. „Jo, jo, vůbec to tady ve Stráži neznám, snad mi to tu pořádně ukážeš.“ Odpovídá. „A co bys chtěla vidět nejraději?“ Ptám se  a ona mi s úsměvem povídá: „Mohli bychom se podívat k tomu vězení co tady máte?“ „Proč ne.“ Odvětím s mírným překvapením a vydáváme se na prohlídku města. No a vše další už probíhalo moc pěkně a probíhá dodnes již tři roky.