Žádostí o změnu pohlaví přibývá. Zatímco roku 2012 posuzovalo české Ministerstvo zdravotnictví 13 žádostí, roku 2018 už jich bylo 125. Tento trend může být závažnější, než by se vzhledem k absolutnímu počtu případů zdálo.
Tak extrémní lékařský zákrok, jako je nejprve hormonální a poté chirurgická změna muže na ženu nebo ženy na muže bezesporu vyvolává řadu otázek psychologických, sociálních, právních i prosté lidské zvědavosti.
V článku, ze kterého čerpám informaci, se nechá známý sexuolog doktor Zvěřina slyšet, že za zvýšeným počtem žádostí stojí jen ta skutečnost, že se o tomto fenoménu více mluví a že se tedy lidé s diagnózou transsexuality nebojí svěřit svému okolí a žádat lékaře o pomoc. Nic jiného v tom prý není (1).
Závidím panu lékaři jeho jistotu. Nestojí za tím přece jen také vlivy mediální, politické, kulturní? Není jimi nebezpečně snížen práh žádosti o změnu pohlaví, který by dříve překročil jen člověk se skutečně závažným problémem pohlavní identity, pro kterého je existence v současném těle nesnesitelná, a ne člověk, který změnu pohlaví prostě chce? Už proto, že ani podle další oslovené sexuoložky neexistuje žádná konkrétní metoda, jak transsexualitu diagnostikovat. Nenajdeme žádný "bacil" ve vzorku krve, nebo něco podobně zřejmého. Je tedy dobré věřit odborníkům, v tomto případě názoru lékaře, ale je také dobré uvědomovat si širší souvislosti:
Poslední léta zachvacuje euroamerickou civilizaci šílenství, které nazvěme „gendermánií“. Genderu, tedy sociálně vnímané pohlavní identitě jsou přiřazovány stále nové a stále bizarnější významy a odtud jsou odvozovány stále nové a stále bizarnější požadavky na většinovou společnost, aby reálně i údajně existujícím výjimkám z prostého biologického pravidla muž – žena poskytovala zvláštní zacházení a ničím nepodložené výhody.
Jsme tak svědky změny oslovení cestujících v Londýnském metru z „dámy a pánové“ na „vážení cestující“, neboť by se jedinec, jenž se necítí ani pánem, ani dámou, mohl cítit uražen. Americkému prezidentovi, který si dal na Facebook reklamu na oslavu narozenin své manželky, taktéž tato sociální síť zatrhla oslovení „Pozor, dámy“ z téhož důvodu.
Leckde již je možné uvést do občanského průkazu „neutrální“ pohlaví, v Německu uvažují, že na školách pro ono pohlaví budou stavět zvláštní záchody. Ve Švédsku existují školky, kde se s dětmi zachází, jako by to nebyly chlapečkové a holčičky, nýbrž měly všechny jakési neurčité pohlaví, přičemž o svém skutečném pohlaví se prý budou moci rozhodnout až v průběhu života. Fyzický stav jejich těl je tím naprosto popřen a z nevinných dětí potřebujících v životě ukotvení v naprosto nejzásadnějších věcech, jako je pohlavní identita, jsou vychováváni chaotičtí tvorové a ještě je to vydáváno za něco, co jim v životě pomůže (3). Švédská akademie věd dokonce doplnila do švédštiny zájmeno „hen“, které neznačí ani jeho, ani ji, značí prostě bytost neurčitého pohlaví, a toto zájmeno použil třeba autor dětské knížky pro svého pohlavně neurčeného hrdinu (2). Všechny tyto skutečnosti, mediálně přirozeně vděčné, jsou propírány ve veřejném prostoru mnohem častěji, než by si zasloužily vzhledem k četnosti lidí, kterých se přímo týkají.
Z toho všeho je ovšem zřejmé, že existuje jednak obrovská mediální reklama pojmům neurčitého či třetího pohlaví a jednak, že tisíckrát opakovaným nesmyslem se z onoho nesmyslu stává relevantní pojem. Místo toho, aby se společnost držela biologicky i antropologicky platných konvencí muž a žena, a v odůvodněných případech těch extrémně řídkých výjimek v určité fázi života jedince začala nazývat místo ženou mužem nebo naopak, protože prodělal změnu pohlaví, tak místo toho se společnost začíná tvářit, že skutečně existuje neutrální či třetí pohlaví, biologická charakteristika savcům a tedy i lidem zcela cizí a dokonce i zcela obecně biologicky diskutabilní. Zároveň je tak popřen zjevný fakt, že kromě emocionálních tvorů nadaných inteligencí a fantazií jsme my lidé jaksi stále determinováni především fyzicky a tedy biologicky. Význam "genderu" jako sociálního konstruktu pohlaví bývá silně přeháněn.
Existuje ovšem také stejně silný tlak na to, aby osoby, které deklarují jinou pohlavní identitu, než je ta fyzicky zjevná, přestaly být vnímány jako osoby nemocné, s psychickou poruchou, odchylkou, handicapem. Třeba ve zmíněném Švédsku se toto dobrodiní už zdařilo a jinde je k tomu silně nakročeno. Vyvstává tak zásadní otázka, koho bude vůbec možné nazvat „normálním“ a zda ve shodě s uvedeným šílenstvím raději představu „normálního člověka“ nezavrhneme úplně. Nebezpečně se blížíme situaci, kdy budeme povinni obdivovat na každém šílenci jeho „císařovy nové šaty“.
Ze všech výše uvedených důvodů proto na rozdíl od doktora Zvěřiny považuji za oprávněné položit si otázku, zda trend nárůstů žádostí o změnu pohlaví je skutečně dán pouze tím, že se lidé s objektivním problémem transsexuality přestávají bát o rozporu své duše a svého těla mluvit, nebo zda tu nemá vliv také všeobecné zmatení, které „gendermánie“ do společnosti vnáší. Uvědomme si, že problémy se svojí pohlavní identitou, eventuálně přímo diagnózou transsexuality řeší nejčastěji lidé v dětském věku či na prahu dospělosti, nezkušení a zranitelní mladí lidé, kteří jsou k mediálním šílenstvím a manipulacím zvláště náchylní!
Problém pohlavní identity tedy není závažným reálným počtem svých výskytů, avšak je závažný coby kulturní a společenský fenomén zmatení a opouštění samotných základů, na kterých se člověk jako jedinec i jako společnost definuje. Takové zmatení nemůže přinést nic dobrého.
Zdroje:
1)
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/transexualove-muzi-zeny-sexuolog-zmena-pohlavi.A190504_162436_domaci_lesa
2)
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/transexualove-muzi-zeny-sexuolog-zmena-pohlavi.A190504_162436_domaci_lesa
3)
https://www.euro.cz/light/deti-z-genderove-neutralnich-skolek-budou-uspesnejsi-tvrdi-psychologove-1355296
