Pařížskou katedrálu Notre-Dame zachvátil požár, který v mžiku zničil mnohé z toho, co přestálo 850 let.
V Notre-Dame jsem kdysi byl, i s průvodcem. Stavba bere dech svojí dokonalostí a krásou. Je natolik unikátní, že žádná rekonstrukce nemůže být věrnou kopií originálu.
Obrazy plamenů, které zachvátily katedrálu, stejně jako obrazy boje s požárem obletěly celý svět. Svět vyjadřuje Francouzům soucit a začíná organizovat sbírky na obnovu tohoto architektonického, kulturního i duchovního skvostu.
Racionálním pohledem vzato není ta událost ničím jiným, než jen zkázou historické budovy kvůli nešťastné náhodě.
Když však nechám myšlenky rozběhnout, zdá se mi, jakoby požár katedrály měl ještě další zlověstné sdělení. Jakoby byl podobenstvím toho, co jmenovitě Francie, ale i celá západní Evropa v posledních letech páchá se svým kulturním dědictvím, jak je nechává rozemlít na multikulturní kaši bez jasného vůdčího principu a úcty k staletími prověřeným hodnotám, o kterých se nediskutuje. Jako by zkáza Notre-Dame byla i obrazem toho, jak Francie a Evropa nechává přebírat věci veřejné lidmi, kteří se tu sice narodili, ale kteří dávají náš domov všanc svým bláznivým politickým vizím, nebo lidem, kteří přišli z takové zeměpisné i kulturní dálky, že nemohou naše hodnoty sdílet, ani kdyby k tomu měli tu nejlepší vůli.
Ale třeba jen přeháním a žádnou takovou symboliku té události připisovat nelze.
Obnova katedrály si vyžádá velké a spojené úsilí všech Francouzů. S pomocí Boží a pomocí všech lidí dobré vůle se obnova svatostánku zdaří.
