Muslimský šátek na české škole i u Nejvyššího soudu

Letitý spor somálské studentky s jednou zdravotnickou školou, potažmo její ředitelkou, se dočkal dalšího rozsudku. Tentokrát od Nejvyššího soudu.

Studentka trvala na tom, že muslimský šátek, takzvaný hidžáb, ve škole nosit bude, ředitelka trvala na tom, že nebude. A tak přes řadu let a všechny možné instance dospěl spor až k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud nyní pro mě nepochopitelně rozhodnul v tom smyslu, že:

Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů /1/“.

V prvé řadě tvrdím, že v opravdu svobodné společnosti nemá žádná soudní instituce co rozhodovat o tak podružných aspektech našich životů, jako jestli holka ve škole smí nebo nesmí nosit šátek. Jedná se o bagatelní spor a obtěžování soudu. Tady přece nikdo nikomu nezakazoval praktikovat svoji víru, ani nosit ve volném čase  na hlavě co chce.

V řadě druhé upozorňuji, že na rozdíl od Nejvyššího soudu já osobně spatřuji v zákazu šátku a obecně náboženských symbolů skutečně onen „legitimní důvod“, který tu dle soudu prý není. Považuji totiž za rozumné, pokud škola zakáže obecně pokrývky hlavy jako v případě té školy, či omezí možnosti oblékání jiným způsobem z kázeňských či bezpečnostních důvodů. Je povinností studenta to respektovat, už z toho důvodu, že naučit se respektu k autoritám a normám patří k širším úkolům procesu vzdělávání.

V třetí řadě chci upozornit na skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho zdůvodnění se vzájemně popírají. Ještě jednou onen výrok soudu:

Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů /1/“.

A tady se jedná právě o bezdůvodné zvýhodňování jednoho z náboženských směrů, v tomto případě Islámu. Soud totiž tvrdí, že studentce je nutno umožnit nosit náboženský šátek, zatímco je v pořádku, že přesvědčení jejího spolužáka, dejme tomu skejťáka s nutnou kšiltovkou, respektováno být nemusí. Ale pozor, VÍRA studentky je přece rovna PŘESVĚDČENÍ onoho chlapce s kšiltovkou! Opět není jedno více než druhé. Takže právě tímto Nejvyšší soud diskriminuje a zvýhodňuje. V praxi na té škole totiž nesměli kluci nosit kšiltovky a ředitelce připadalo logické, že ani holky tedy nebudou nosit šátky. Byla to právě ředitelka, která nečinila mezi studenty rozdíl a rozhodovala férově a z praktického hlediska, náboženství ji nezajímalo. Smutným opakem takového rozumného a čestného přístupu jsou nynější nálezy Nejvyššího soudu.

Především si uvědomme, že spor se dostal k tolika instancím jen proto, protože žalující strana ho převedla na spor o svobodu vyznání. Samozřejmě, že kdyby chtěl takový spor rozjet onen hoch kvůli kšiltovce, tak by se mu to v žádném případě nepodařilo. Přitom podstata je shodná. Jakmile se však řekne Islám, všichni zpozorní, mnozí znervózní a někteří se začnou bát.

Za čtvrté tvrdím, že do škol nepatří žádný způsob praktikování jakékoli víry, kdo to požaduje, nechť chodí po škole do hodin náboženství. Státem garantované vzdělání však musí být také garanci náboženské a politické neutrality. Čili opět je kšiltovka rovna hidžábu, náboženství do toho na škole netahejte. Kdo však není schopen absolvovat výuku bez lpění na těch atributech své víry, které jsou v rozporu se školním řádem, ten se prostě v nábožensky neutrálním prostředí našeho vzdělávacího systému nekvalifikuje k tomu, aby u nás vzděláván vůbec byl. Nechť se jde vzdělávat jinam.

Ohledně případu samotného se objevila celá řada spekulací hned na počátku, o tom, jak prý byla studentka ke svému náboženství obecně vlažná a šátek sama často odkládala, jak prý ji do sporu nutili její mužští příbuzní a tak dále. Tyto spekulace rozebírat nebudu, protože jsou často na úrovni neprokazatelných tvrzení.

Za nejdůležitější považuji toto:

Nechci se v naší zemi dožít toho, aby si jakákoli skupina lidí vyhádala neoprávněné výhody pro sebe a omezení pro druhé, ať už u soudů, nebo jakkoli jinak. Nehodlám ustupovat žádnému nátlaku na změnu naší společnosti, ať za ním stojí ekologická, gender či jakákoli jiná neziskovka, nebo nějaká církev. Chci, aby každý, kdo tady žije, respektoval naše pravidla a má-li s tím problém, aby prostě šel o dům dál. A zásadně odmítám, aby ke kapitulaci naší společnosti před cizími vlivy byly stejně jako na západ od našich hranic zneužívány účelové výklady náboženských svobod.

V preambuli naší Ústavy se píše, že my občané jsme:

…odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu /2/.

Snažme se, aby slova naší nejvyšší právní normy skutečna platila dnes i do budoucna, a to pro starousedlíky i nově příchozí. Jen tak nám tu spolu bude dobře a nebudeme se pouštět do malicherných sporů.

 

 

 

 

 

Zdroje:

  1. https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/hidzab-rozsudek-soud-cesko.A191206_100654_domaci_remy?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=denni-tisk

 

      2. https://psp.cz/docs/laws/constitution.html

 

Autor: Lukáš Burget | pátek 6.12.2019 12:00 | karma článku: 47,17 | přečteno: 6760x