Idnes, stejně jako jiné zpravodajské portály, přinesl informaci o tom, jak cizinec, spekuluje se, že snad Německem vyhoštěný africký migrant, znásilnil v Česku šestnáctiletou dívku. Idnes však přidává i něco více.
Redaktorky paní Režňáková a Vlčková zde (1) místo potvrzení identity pachatele věnují úsilí raději mapování xenofobních a výhružných komentářů proti pachateli a taktéž zjišťují, zda se jimi už zabývá policie. Jde tu zkrátka o pořadí priorit, a to si obě dámy stanovily jasně. Jistě také není náhodou, že se s takovou vervou obě dámy pustily zrovna do komentářů pod příspěvkem Tomia Okamury, tedy kontroverzního politika. Čtenost je už jen tím samozřejmě zajištěna. A mezi námi, též je tu šance toho člověka zobrazit v negativních souvislostech, takovou šanci mediální mainstream využije vždy rád.
Pojďme k podstatě věci:
Za prvé:
Byla znásilněna nezletilá dívka, to samo o sobě vyvolá řadu emocí. Jsem ve věku, kdy by to mohla být moje dcera. Netuším, jak bych reagoval tváří v tvář tak strašlivé ohavnosti, kterou někdo provedl mému dítěti. Jsou lidé, kteří tyto věci hluboce prožívají, ačkoli oběť neznají. Jsou zkrátka lidé, kteří podléhají emocím zprostředkovaným médii více, než je zdrávo.
Za druhé:
Dívka byla znásilněna člověkem, o kterém se spekuluje, že to mohl být migrant, který přišel do Německa, tam se integroval tak dokonale, až skončil v kriminálu, byl propuštěn z výkonu trestu a velmi rychle nato zamířil do Čech, kde spáchal ten odporný čin.
Je zřejmé, že tím do víru emocí vstupují další silné prvky: Má to patrně souvislost s migrační krizí, která vyvolává emoce a strach sama o sobě, navíc dotyčný „není náš“, snad je Afričan tmavé pleti, snad i muslim. Taková kombinace u primitivních jedinců podléhajících afektům a majících sklony k předsudkům může být posledním spouštěčem toho, co učiní: Uleví si. Jsou-li v hospodě, uleví si mezi přáteli v hospodě. Není-li v místnosti zrovna občanský aktivista z Člověka v tísni (redaktorky neváhaly oslovit pro daný článek právě tuto organizaci, aby poskytnula svá moudra), tak se nic nestane, dotyčného xenofoba nikdo neudá. Xenofob se s dalším pivem pravděpodobně uklidní a přejde na řeč o fotbalu.
Stane-li se tak ovšem na sociální síti, kde je pachatel identifikovatelný a jeho xenofobní výrok zaznamenaný, je situace jiná. Přijde buď novinář, nebo onen aktivista a upozorní policii.
Policie pochopitelně koná. Zde však nastává zásadní problém a ten se jmenuje přiřazení závažnosti danému činu.
Kdo je ten, který se daného výroku dopustil? Měl už v minulosti problémy se zákonem? Spáchal někdy nějaký násilný čin? Je znám jako agresivní člověk vyhledávající potyčky? Bezesporu někteří z autorů těch výroků – jsou v článku uvedeny v plném znění a jsou vskutku odporné – takové vlastnosti mají. Troufám si však říci, že je jich naprostá menšina. Pokud ojediněle nesáhnou po takovém afektovaném odporném výroku, nejsou s nimi problémy a jsou „neviditelní“.
Má se však policie opravdu zabývat každým nenávistným výrokem kdekoli na internetu, na sociální síti? Očekává veřejnost, že policie bude tolik ze své energie a prostředků věnovat právě tomu?
Nenapadne poté nějakou chytrou hlavu dávat agenty právě do těch hospod, nejlépe ještě s kamerou a mikrofonem, aby vše zaznamenali? Přijde-li někomu takové přirovnání jako neadekvátní, tak jak vlastně postupují ti, kteří vyhledávají takové výroky na sociálních sítích? Jak postupují všechny diktatury? Spoléhají přece na síť informátorů a „uvědomělých občanů“, aby měly nad společností dokonalou kontrolu, vše samozřejmě vždy zaštiťuje snaha o nejvyšší dobro. Výroky na těch sociálních sítích nejsou totiž ničím jiným, než oním afektovaným zlostným výkřikem nějakého primitiva, ať už se křičí v oné hospodě nebo na té sociální síti.
Právní kvalifikace mnohých z těchto výkřiků je nesporná: Jsou to stíhatelné projevy rasismu. V žádném případě jejich autory neobhajuji, jsou to charakterové trosky a tupí, agresivní ubožáci. Pozastavuji se však nad tím, zda se jedná o natolik závažné činy, aby stíhány také opravdu byly.
Řekněme si to narovinu: Problémem dnešní české společnosti není rasismus, ačkoli ten může kdykoli vyhřeznout a je třeba vůči jeho projevům být ostražitý. Naštěstí se však už téměř nekonají průvody skinheadů či koncerty neonacistických skupin, tohle bylo skutečným problémem v devadesátých létech minulého století.
Problémem dneška je přepjatý lidskoprávní aktivismus, jehož důsledkem může být paradoxně právě růst skutečného rasismu těch, kteří pro samou ochranu práv toho či onoho nějak se vymykajícího získali pocit, že o ochranu jich samotných z davu nevyčnívajících se nestará nikdo, ba naopak jsou sami napadáni.
Případ, kdy se aktivistické redaktorky okamžitě vydaly mapovat vyhrožování člověku, jenž sám spáchal odporný kriminální čin, má ve světle výše uvedeného obzvláštní výpovědní hodnotu.
Zdroje:
1) https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/okamura-prispevek-facebook-znasilneni-v-terezine-nenavistne-komentare-nasili-na-zenach.A190619_094654_domaci_lre
