Milí čtenáři, dnes Vás zvu k fotografiím a povídání o Velké kotlině, o přírodním pokladu Jeseníků a celé České republiky, který jsem navštívil jednoho z posledních slunečných dnů letošního podzimu.
Kde se jen v Jeseníkách vzala Velká kotlina, pravý ledovcový kar v tomto nádherném, ale nepříliš vysokém pohoří? Vždyť Jeseníky, ač nejvyšší hory Moravy, neměly v dobách ledových to štěstí na správnou polohu jako Šumava, aby se k nim z jihu rozšířilo zalednění Alp, ani jako Krkonoše, ke kterým zalednění doplulo až ze Skandinávie.
Ale přece jen v nejvyšší části horstva uzrály svého času ledové větry a závěje sněhu v ledovec, který vytvaroval údolí dnes známé jako Velká kotlina či Velký kotel.
Velká kotlina je čarokrásné místo v kterémkoli ročním období. Je velmi snadné ho navštívit a poučit se o hodnotách zdejší přírody, protože tudy vede naučná stezka. Na její začátek v Karlově pod Pradědem i na její konec u horského hotelu Ovčárna se lze dostat autobusem, a tak záleží jen na Vás, zda půjdete směrem zamýšleným, tedy z údolí nahoru, a zdoláte na sedmi kilometrech sedm set výškových metrů, nebo zda půjdete - jako já - snadnější cestou dolů.
Krásám přírody se na této trase můžete obdivovat od jara až do podzimu. Avšak v zimě je ta krása turistům zapovězena: Ozvěny ledových dob tu dodnes trvají od konce podzimu do začátku jara. Běda každému, kdo nerespektuje zimní zákaz vstupu kvůli nebezpečí lavin! Závaly sněhu už zde pohřbily řadu neukázněných turistů.
Avšak stejně jako já, i Vy určitě při návštěvě perly Jeseníků budete respektovat zdejší přírodu, jejího správce z řad bytostí nadpřirozených, tedy Praděda, stejně jako správce ze světa vezdejšího, tedy strážce rezervace. Ostatně, Praděd, ani správa Chráněné krajinné oblasti po Vás nechtějí nic zvláštního: Stačí dodržovat jednoduché pravidlo: Nechoďte mimo vyznačené cesty, nenechávejte tu nic než svoje úsměvy, a neodnášejte si odtud nic než svoje fotografie.
A fotografií první svůj fotoblog začínám:
Od Ovčárny jsme vystoupali až nad hranici lesa s krásným rozhledem na Praděd a Petrovy kameny, přičemž jsme překročili hranici tisíc čtyři sta metrů nad mořem.
Nyní pohlédneme opačným směrem: Do podhůří Jeseníků, k nekonečným remízkům a pastvinám v okolí Rýmařova, Bruntálu a ještě mnohem dál:
Cesta nás vede stále nad hranicí lesa, ale už tušíme, že brzy budeme klesat. Objevují se solitérní smrky, a za nimi, právě uprostřed snímku, spatříme poprvé náš cíl: Velkou kotlinu, zleva ostře ohraničenou lesem a zprava holou plání se skupinkami stromů na svazích Vysoké hole, pod kterou se Velká kotlina ukrývá.
Začínáme klesat pod hranici lesa, ačkoli první stromy se objevují jen sporadicky a málokdo by podle jejich nízkého vzrůstu hádal jejich skutečné stáří. Provází nás také výsadba kleče, pro Jeseníky nepůvodní a do značné míry škodlivé dřeviny, která zde byla uměle vysazena na začátku dvacátého století. Jedinečnost Jeseníků na rozdíl od Krkonoš spočívá právě v tom, že klečové patro tu přirozeně chybí. V Jeseníkách prostě při své horní hranici les postupně odevzdal prostředí horským lukám.
Ačkoli je kleč v Jeseníkách z tohoto důvodu na některých místech vysekávána, je třeba i při obnově původního přírodního stavu postupovat opatrně. Přece jen v prostředí narušeném řadou erozních vlivů i tato dřevina plní přirozenou protierozní funkci.
Cesta nabírá spád a informační tabule nás v tom utvrzují:
Naučná stezka Velká kotlina je tu už od roku 1971. Postupně je upravována a doplňována, ale to podstatné, tedy poutavý a čtivý průvodce jedinečnou přírodní lokalitou, to zůstává. Jeseníky znám odmalička a naučné stezky zřízené v Chráněné krajinné oblasti Jeseníky patří k těm nejlepším v naší zemi. Jsou prostě dobře navrženy: Poučí i pobaví velké i malé návštěvníky hor.
Konečně serpentinami plnými kamenů a kořenů scházíme na dno Velké kotliny. Při pohledu odtud většina turistů vysloví hlásku tvarem odpovídající místu samému: "Ó!"
Možná právě až tady si mnozí turisté, kteří navštíví Velkou kotlinu poprvé, uvědomí, že ač se dosud považovali za znalce Jeseníků, tak to nejkrásnější v samotném srdci hor jim uniklo. Chodili po hřebenech, navštívili některá místa v podhůří, ale sem nezavítali. Jistě o tom místu četli, ale jít tam? Vždyť jakoby sem to místo nepatřilo. Vždyť Jeseníky - to jsou přece hluboké lesy, sem tam skála, ale ledovcový kar? Tak či onak, mnoho set kilometrů odtud, kterýmkoli směrem, prostě nelze najít místo, jako je tohle. Já osobně a právě teď se na toto místo dívám teprve podruhé v životě, a to po dvaceti letech...
I pohled laika odhalí podstatu toho, proč je tato lokalita tak výjimečná: Je zkrátka pestrá. Vidíme tu skály, louky, stromy, byliny, keře a vše mezi tím. Spatříme rozeklaná skaliska, tiché loučky, řady kamenů, mezi nimi stromy, keře, travní porosty a v nich teď na podzim jen tušíme neobyčejnou pestrost jarního aspektu.
Ale nebyl bych to já, abych Vás ve fotoblogu nepoškádlil malou, ač těžkou hádankou: Velká kotlina je místem mnoha pramenů. Ten hlavní ze zde pramenících toků, jen coby kamenem dohodil od svého pramene, vytváří vodopád. Najdete ho? Pokud ne, na závěr fotoblogu Vám to místo ukážu. Třeba Vám napovím tím, že tu pramení jedna severomoravská řeka. Luděk Munzar ten pramen s doprovodem CHKO Jeseníky právě zde, ve Velké kotlině navštívil při natáčení série dokumentů "Zpět k pramenům". Vzhledem k mimořádně přísné ochraně místa mu ani správci CHKO nedovolili zatlouci tu znamení pramene - pouze tu zanechal hrneček onoho televizního pořadu.
Než hádanku vyluštíme, pojďme dál a dolů podél řeky. V tomto místě je ona řeka stále jen malým potůčkem, protékajícím rozvolněným lesním porostem v místech, kam jednou za čas stále dorazí sněhové laviny krutých zim. Vždyť jsme tu stále ve výšce jednoho tisíce metrů nad mořem!
Čas do odjezdu autobusu z Karlova se však blíží, a tak musím spěchat ke svému dalšímu cíli. Je jím dolní vodopád - no ano, dolní vodopád řeky Moravice - a mnoho, ne-li většina turistů toto pěkné místo cestou k Velké kotlině úplně mine. Určitě ke své škodě!
Je to nesmírně krásné místo, tak proč ho vyfotografovat jen jednou? Zde je další snímek vodopádu Moravice:
Cestou do Karlova pod Pradědem se naskýtá ještě poslední pohled na říčku Moravici, kterým se s Vámi dnes už rozloučím. Nebo ještě ne?
Ale ne. Před rozloučením Vám přece dlužím ještě rozluštění slíbené hádanky. Nuže, tady je:
A abyste mi věřili, ukážu Vám i detail snímku:
Ano, cestou jsme sledovali řeku Moravici. Pramení ve Velké kotlině a hned po svém prameni tvoří jediný vodopád ve stěně ledovcového karu mimo Krkonoše v České republice. A potom? Kam nás ještě řeka dovede? O tom třeba někdy příště.
Milí čtenáři, děkuji Vám za pozornost. Těším se na Vás zase někdy brzy při povídání a fotografiích z naší krajiny.
Váš
Lukáš
