Můj soukromý den boje proti kouření.

Kouření je zlo, pomalá sebevražda, ohrožování okolí, závislost a projev slabosti, házení peněz do hajz..... záchodové mísy.

Proč teda lidé začínají kouřit? Jak prohlásili pánové Š+G, "ke správnému mladému muži patří cigareta jako k velbloudovi hrby". Puberťáci a puberťačky všech ras, národů a vyznání se chápou cigaret, aby už konečně světu ukázali, že dospěli a je nutno brát je vážně. Prakticky od samého počátku své kuřácké kariéry neopomenou poznamenávat, že by v podstatě mohli kdykoli přestat. Kdyby chtěli. Když už pak s postupujícím věkem (a přibývajícím rozumem) přestat chtějí, moc to nejde, protože nikotin se odmítá lehce vzdát a tělo ho potřebuje.

Napadlo mě, že člověk kouří proto, aby velkou část života se svou závislostí více či méně úspěšně bojoval. Je to boj těžký, neúprosný a nesmiřitelný, zákopy jsou plné nedopalků, nad bojištěm se převaluje cigaretový kouř, vzduch protínají exploze ranního kašle. Nutno přiznat, že závislost má prakticky od počátku celkem jasně navrch. Je dobře opevněna a zakopána a ze svých pozic podniká zákeřné výpady typu "jedna mě nezabije", "dneska dojedu krabku a od zítřka klidně skončím", "dyť v práci hulí všichni, tak proč to řešit" nebo "kouřili a umřeli, nekouřili a umřeli taky".

Jedinou účinnou zbraní, která může závislost srazit do kolen je SÍLA VŮLE. Soustředěný útok SÍLY VŮLE, posílený na křídlech podporou okolí, docházením do terapeutické skupiny, popř. zdražením cigaret, může boj rozhodnout. Ovšem pozor! Závislost se jen tak nedá! Odpoutá se od linie fronty, zaujme obranné pozice a tu a tam povystrčí ze zákopu hlavu k průzkumu a zjišťuje a zkouší, jestli by se eventuelně nedal průběh boje zvrátit - to když se abstinující bojovník ocitne v hospodě mezi kuřáky (vlastně dnes už v soukromém klubu), vzpomene si na některý z kuřáckých rituálů nebo mu prostě z ničeho nic někde zavoní tabáček...

I já jsem podstoupil svůj boj se závislostí. Kouřit jsem začal v osmnácti, během vojny jsem své vášni ještě víc popustil uzdu a postupem let se dostavily výsledky - krásně žlutohnědé prsty, dech voňavý jako spáleniště po fabrice na dehet a každodenní ranní kašel, v mých končinách zvaný "hornický smích". Samozřejmě se dostavil i průvan v peněžence.

No nic, řekl jsem si. Omezíš kouření (což nebude problém) na takových, řekněme, pět cigaret denně. Moje závislost ovšem hrubě nesouhlasila. Tohleto předsevzetíčko vyřídila bez větších problémů během čtrnácti dnů. Začal jsem chápat, že jde do tuhého a přistoupil k metodě postupného útoku - tedy zítra dvacet cigaret, pak devatenáct, další den osmnáct, To pude!

Nešlo. Závislost mě vylákala do nastražené pasti a po deseti dnech s pomocí malého, absolutně bezvýznamného pseudoproblémku mě drtivou ztečí převálcovala a pro jistotu dostala na třicet denně. No, měl jsem problém.

Zlomovým strategickým rozhodnutím v mé kampani proti závislosti bylo využít moderní techniku. Objednal jsem se proto k terapeutickému zákroku, který spočíval ve

a) vykouření poslední cigarety

b) předání nedopalku a poplivaného papírového kapesníku terapeutce

c) napojení na nějaký přístroj, který cosi vyzařuje

d) setrvání na tomto přístroji asi půl hodiny

e) předání  1 000,- Kč  terapeutce.

Nakonec se ta paní se mnou rozloučila slovy: "No, teď už je to na vás" a.... začal jsem trpět. Ne, neměl jsem horečky, zimnice, třesy, mdloby, sucho v ústech, vlhko po celém těle a já nevím co ještě. Měl jsem jen příšernou, obrovskou, spalující, nezahnatelnou a téměř nepřekonatelnou chuť na cigaretu. Závislost si totiž uvědomila, že je zle, zařinčela zbraněmi a vyrazila do útoku.... Alespoň jednou si ještě potáhnout, nechat kouř plynout do plic a labužnicky, pomalu, s přivřenýma očima jej vyfouknout.... ještě alespoň jednou, jedinkrát... a pak už toho fakt nechám, fakt přestanu...

Zkrátím to. Od té doby uplynulo šest let. Už šest let jsem neměl cigaretu, už šest let jsem si nedal práska.

Stal se ze mne nekuřák. Odborník by asi namítnul, že správně to má znít "momentálně abstinující nikotinista", ale co. Já si označení nekuřák přece zasloužím! Vybojoval jsem svou bitvu se závislostí, zahnal jsem ji do kouta, srazil do kolen, zašlapal do země, veřejně ji zostudil, potupil, zesměšnil a pohaněl, tak jaká momentální abstinence! Já si teď dokonce můžu dovolit dívat se pohrdavě na ty, co nemají SILNOU VŮLI, co se nejsou schopni odhodlat k vítězné bitvě, co si vymýšlejí desítky a stovky důvodů, proč musí kouřit, co vyhazujou peníze za tabák, co se po vyhnání z hospod uchylují do různých zákoutí, aby se mohli devastovat kouřením.

Já to ale nedělám a nikdy neudělám. Já jim totiž rozumím. A přeji jim, aby i oni jednou mohli mít svůj soukromý den boje proti kouření. Ten můj připadá na 19. září.