Černočerná tma se začíná rozjasňovat, jakoby z dálky slyším: ,, Pane Bulava, probuďte se, už to máte za sebou!" Trvá mi pár vteřin, než si uvědomím kde jsem a co se děje. Jsem v nemocnici a byl mi vyoperován zhoubný nádor.
Budila mne hezká ošetřovatelka na jipce a chvíli mi trvalo, než jsem byl schopný ze sebe vypravit alespoň "Aha...". To už jsem si vzpomněl co se stalo a jak na tom jsem. Zaujal mne východoevropský přízvuk té ošetřovatelky, tak jsem vydechnul: "Vy ale nejste odsud, že ne?" Zavrtěla hlavou a já jsem pokračoval: "Rusko, Ukrajina?" "Bělorusko. Vadí to?" odpověděla. Holka zlatá, to je to poslední, co by mi vadilo, pomyslel jsem si a nahlas zas jen vydechl: "Ne, fakt ne". Zavřel jsem na chvilku oči a po tom (pro mne) vysilujícím rozhovoru si na chvilku odpočal. Když jsem je znovu otevřel, ta paní už byla pryč.
Nade mnou pípaly a svítily všelijaké různé přístroje, kapačka kapala a holter spustil pravidelné půlhodinové měření tlaku. Rozhlížel jsem se po pokoji, byl jednolůžkový a to mě trochu překvapilo, když jsem byl na pár jipkách na návštěvě, vždycky byli pacienti na pokoji po dvou nebo i po třech. Ale co, stejně nejsem ve stavu, kdybych byl schopen (a vlastně i ochoten) si s někým povídat, ono na jipce toho stejně asi moc nenakecáte....
V myšlenkách jsem se vrátil o pár dnů zpět. V neděli jsme se s Hankou vrátili z relaxačního, rekreačního, rehabilitačního a jánevímjakéhoještě pobytu v Jeseníkách a hned v úterý jsme měli vyrazit - i s našimi chlapečky - na dovolenou na jižní Moravu. V noci mne probudily bolesti na pravé straně břicha, celkem dost intenzivní, tak jsem vyrazil na pohotovost, rentgen, injekce proti bolesti a "kdyby to nepřestalo, tak přijďte ráno". Přestalo to, ale večer se TO opět vrátilo, tak jsme v noci vyjeli opět na pohotovost. "Asi slepák", usoudil pan doktor a dodal: "tak si vás tu necháme".
Pan doktor na chirurgii byl ale trošku nedůvěřivý: "On slepák je přece jen trošku jinde.... Víte co, dáme vás na cétéčko a kolonoskopii a uvidíme." První co mne napadlo bylo: "Ježíšmarjá, jen ne kolonoskopii, dyť to bude letos už čtvrtá!! a stejně mi vždycky našli hovno!" Což je vlastně pravda, protože první dvě byly neuspěšné, projímadlo nezabralo tak jak by mělo a tak se kolonoskopie musela opakovat.
Nu což, tak jsme vyrazili na cétéčko. Doktor se zběžně podíval na výsledek a zeptal se: "Jak dlouho máte ty bolesti?". Když jsem mu odpověděl, že vlastně jen dva dny, jen povytáhl obočí: "To je divné.. No, výsledek vám řeknou nahoře." Myslel tím na lůžkovém oddělení. Napadlo mě, že to nějaké dívné fakt je, ale pak jsem si řekl no co, tobude určitě nějaká prkotina. Navíc pod vlivem všech těch oblbováků a kapaček jsem se cítil celkem dobře a vlastně nic mě už nebolelo.
Na pokoj za mnou přišli primář s ošetřujícím lékařem a sdělili výsledek. Ve zkratce - na tlustém střevě je poměrně rozsáhlý nádor, který musí okamžitě pryč. Ještě se udělá ta kolonoskopie a ve čtvrtek nebo v pátek bude operace.
Proč se se mnou všecko točí? Proč se najednou nemůžu soustředit? Proč mě štípou oči? A proč se doprdele celý třesu? A pak mne napadne to, co prý skoro každého v téhle blbé situaci - PROČ KURVA JÁ? Vždyť... ale to je přece jedno, prakticky hned si uvědomuji, jak je tahle otázka hloupá a zbytečná. Důležitější je otázka Co dál? Hned jsem skočil na mobil, abych zjistil, jak na tom s rakovinou tlustého střeva budu. No.. je to léčitelné, úspěšnost poměrně vysoká. To mě trošku uklidnilo, na druhé straně při rozsáhlém nádoru je vysoce pravděpodobný vývod...... Zase se mi chtělo zaklít Do prdele, ale on ten vývod asi půjde mimo prdel.....
Hance jsem to řekl odpoledne při návštěvách, tak aby to neslyšeli kluci - mají sice 4 a 6 let, jenže ten starší už z toho má rozum. Nakonec stačilo říci, že si pár dnů poležím ve špitále a pak se vrátím domů. Viditelně je to uklidnilo a potěšilo.
Operace byla v pátek, trvala čtyři hodiny a byla v podstatě úspěšná. Podařilo se odtranit celý "vadný kus" tlustého střeva, bohužel ale na játrech se už objevily metastáze. Hanka strávila na chodbě celou dobu se mnou, zhruba ve dvě hodiny odpoledne ji pustili ke mně, ovšem můj stav byl tak žalostný, že jsem byl schopen jen se nechat držet za ruku..... Zlato....
Až druhý den na jipce jsem se sestry zeptal, jak to teď bude s tím vývodem..... "S jakým vývodem, vždyť vy máte jen dva dreny, a ty půjdou za pár dní pryč!" skoro se až rozesmála setřička. Kdybych mohl, tak vyskočím z toho lůžka a začnu po pokoji křepčit. Bohužel jsem mohl tak akorát zatnout pěst a v duchu si zařvat: "Yes!!!"
V tu sobotu jsem měl povoleno vypít decku čaje, v neděli jsem dostal svůj první nutridrink a polívečku. V neděli jsem už slezl z lůžka a (samozřejmě pod dozorem!) ušel opravdu jen pár kroků, v pondělí už o něco víc a v úterý jsem se přestěhoval na oddělení, kde jsem KONEČNĚ (vlastně po týdnu) dostal k obědu něco, co už vypadalo jako jídlo a chutnalo jako jídlo.
Ve čtvrtek mě Hanka odvezla domů a za týden jsem byl objednaný na onkologii.
Další část příběhu bude s názvem "Máš nádor? Jeden? A není to málo? Tak tu máš druhý!"
