Zvířata a jiné katastrofy

Pan Jehněčí, džusový pes, Romeo porodil, uspané slepice, zmražené neonky, "dnes jíme Žaka", masáž kočkou, "pomáhat, chránit a jíst kančí" a další zvířečnění.

"On je žlutý? Jako pomerančový džus?" podivil se pošlukovávající Francouz, když jsme opět mluvili o mém českém psovi, žlutém, naoranžovělém a zrzavém natolik, že pro myslivce už byl liška.

Francouzi, od zapomenuté nezapomenutelné Bardotky až po nositelky kožichů, zbožňují své domácí mazlíčky. Ovšem status „domácí mazlíček“ se ve Francii používá pro krávy i neonky.

Nejen podle svých mazlíčků ,ale i podle zvířat na talíři jsou Francouzi často pojmenovaní. Jeden z nej-"to-je-ale-něco!"vějších současných francouzských filmů se jmenuje "Beranovi" (La famille Bélier) a můj třídní profesor zase pan Jehněčí.

Francouze jsem si proto naklonila i nenaklonila, když se při jedení kachních žaludků (jsou výborné) dozvěděli, že: 

• Mého stříbrného králíka Žaka babička kdysi upekla na smetaně, aby mi udělala radost k svátku. „Co dnes budeme jíst, babi?“ – „Tvého Žaka.“ Měli jsme ho tolik rádi… A byl tak moc dobrý…
• Druhá babička občas místo kachen servíruje kačery
• Vždycky jsem si přála papouška žaka. Proto jsem dostala andulku se vznešeným jménem "Pepík". Několik měsíců jsem ji učila mluvit, pak to Pepík vzdal a umřel.
• Sestřenice si pro nedostatek plyšáků (dostávala jen panenky) hrála s mrtvými krtky. Holt není krteček jako krteček.
• Strýda mě kdysi učil nalákat slepice na zrní, jednu chytit, dát jí hlavu pod křídlo, kroužit s ní po směru hodinových ručiček a rituálně volat: "Chce se ti spááát!". Pak jsme ji postavili a ona...... spadla, protože spala.
• Naší další rodinnou tradicí je masáž kočkou, tedy kočkomasáž. Jde o vřelé popadnutí kočky za tlapy a nainstalování si kočky za krk, aby vás hřála. Samozřejmě s předpokladem, že bude i vrnět.
• Naše kočky nikdy nejedly myši. Odnaučila jsem je to, když jsem si zakoupila první a poslední laboratorní myš (chtěla jsem ji pojmenovat Žofie, ale babička plakala, že "ji přece nepojmenuješ po prababičce"). Ačkoli myš umřela i bez kočky, naše kočky dodnes jedí pavouky (podle nohou v zubech) nebo ptáky, popřípadě ještěrky (spíš jen ty upadlé ocasy)
• V rodině byla ještě jiná myš. Jmenovala se Romeo. Jednoho dne Romeo porodil.
• Má sestřenice časem taky přešla na myši. Koupila si spárovatelnou myš holku a myš kluka. Dnes podniká prodejem myší majitelům hadů.
• Rodinní známí, kolegové v majitelování bílých myší, svou myš občas zalehnou.
• Kamarád s rodiči arachnofoby tajně choval pavouka. Ovšem Tarantule Lída mu jedné noci utekla a když šel jeho otec na záchod, tož začala se spouštět na hlavu hlavy rodiny. "To byl ale sen!" zakončil naštěstí u snídaně. 
• Když jsme jednou v zimě odjeli lyžovat a v domě nikdo nebyl a netopil, vrátili jsme se a našli akvárko zmrzlé i s rybami. Ty ovšem po odmražení pokračovaly v poklidném plavání. Kdybychom s odmražením počkali pár let, mohl z toho být vědecký pokus.
• Policisté po sražení kance námi a Peugeotem 307 konstatovali: "Proč jste nás volali? To jste si ho nemohli sníst sami?"
• Moje další andulka se jmenoval Ivan. Byl jiná než ostatní andulky, protože byl chycena strýdou a sítem na motýly. Pak jsme ji museli vrátit sousedům.

Strýda (lidově strejda) si alespoň natrénoval lezení a lovení na dobu pozdější, když zachraňoval můj sešit z fyziky, který jsem v zápalu počítání "kdy dojede traktor z místa A do místa B" vyhodila z okna a který skončil v okapu.