Záchrany spolumetrujících od revizorů

O zaopencardování se, kolegiálním chápání černosti pasažérů a protirevizorné neziskovce na jejich záchranu.

Když bylo mé komparsné vynuceno na další odrevizorskou pokutu (jasněže jsem byla zalístkovaná, ale vtransovně jsem důkaz své nenačernosti nenašla, a to byl snad i štípnutý), jsem si koupila trdlo, abych rozměnila stovku, abych měla drobné na fotokabinku, kde abych si pořídila minifotku, kterou abych měla k žádosti na opencard ve Škodově paláci.

Těžce nepražácky jsem však nemohla najít Škodův palác. Odrážejíc turisty jsem se tak „cestou“ přizastavila v jednom z podkoňových infocenter, kde aby mi zakřížkovali můj cíl. Abych nevypadala až tak mimově, zkoušela jsem se tam ptát s podle mě přizahraničnělým přízvukem, a to natolik, že došlo na jestli důjůspíkingliš.

Posléze konečně ve Škodově paláci jsem se tedy zpohodlněle vkřeslovala do již křeslující fronty s úměrnou mírou zoufalství z vysokosti pořadového čísla.

S opencardem můj život prodělal narubní obrat (někdo říká o osmdesátasto stupňů, ovšem nepodstupňovala-li jsem se).

Díky němu jsem totiž mohla zahájit taktický a dost pomstylačný odboj proti revizorům.

Protože revizoři přítomnost opencardu šestosmyslně vycítili a přestali mě kontrolovat, zrcadlíc se jsem si natrénovala choreografii podezřelosti pohledů využitelné při průchodech téměř homogenní vrstvou revizorních jednotek.

Zabral výhybný pohled na revizora, odvrácení hlavy, zrychlení kroku, mezizubní „sakra“, další ještě výhybnější pohled, zleknutý výraz a případný hlavněnenápadňový zdrh. Radostně očekávaný výsledek se dostavil: revizoři mě přece jen cokdybyově začali stále častěji prověřovat.

Zadnoočně jsem cítila, jak se svou pomalostí při hledání opencardu zachraňuju nebohým, často nevlastnovinným černým pasažérům, kteří pak v mezitímnosti již bezúhonně difuzují mezi ty ostatní. Přišlo mi to jako obětavé dobroskutenství, srovnatelné s pojďtesisednoutím.

I tak se mi dařilo stíhat doškolnost.

 Také jsem po marnosti lovení v rozmanitých kabelkovnostech byla nucena prosimvásově dát jejich obal revizorovi podržet. Protože opencard, který tam určitě byl, i tak nevyplul, muselo dojít k výsypnému vyobsahování.

Hledání na revizory působilo něco jako hra na ztracený poklad, protože začali zúčastněně navrhovat nové a nové možnážeosti, kde by nenalezitelný opencard mohl být. Ten se nakonec objevil v zapadlosti kabátových kapes, až teprve když Jejich revizornost začala vyplňovat zasdalší růžovobarevný pokutový papír.

Asi jsem nezisková charitativní organizace. S.r.o.

Tato neziskovka je rodinný podnik. Něco podobného jinodůvodně dělá mladějivypadající babička. Dlouze hledá lístek, než poznamená:

„Jo já zapomněla.“

„Na co jste zapomněla?“ ptá se vybraný revizor slavovítězně.

„Že už lístek nepotřebuju,“ odpovídá babička a na revizorovo „občanku“ hledá občanku s předsedmdesátiletým datem narozenin.

Je to vgenové.