Když se řekne Česko… „tak vy už jste rozdělili Československo?“ diví se Francouz/ka. Když se ještě jednou řekne Česko… Dijoňan si představí Rusko a Lyoňan Německo. Ale upřímně, „moc vás neřešíme“, a proto jsem kromě rozdělení Československa přivezla do Francie ještě jednu „novinku“: pan „Avel“ už nežije.
Francouz, který navštívil Česko, si vybaví guláš, orloj, pivní pupky a jejich zdroj. Při několikanásobném pivním placení si připomene (zde) zeleného Karla IV. Naštěstí zatím neplatíme eurovitými okny, netřeba se tedy při gůglení mimo jiné i burgundského krále Karla IV. vyhýbat všem „volimkarla“ plackám.
Naopak noční můru českých módních blogerek, „slavné“ ponožky v sandálech, si Francouz pod Českem nepředstaví. Po připomenutí je ovšem označí za „velmi speciální a pro vás, Čechy, praktické, že?“.
Francouzi jsou také praktičtí. Ani oni ráno nestíhají, proto přes pyžamo jednoduše natáhnou kabát a „vstala a šla“. V jednoduchosti je přece krása a voilà (tož) móda.
S Francouzi jsme řešili i jinou módu – Becherovku. Ochutnali až po ujištění, že Becherovka má u nás až presidentskou prestiž. Kromě Becherovky testovali i:
-Slivovici. Francouz přišel, viděl (názorné „kopnout to do sebe“), přičichl si a lekl se. Prý počká na jedinečnou příležitost: „Teď ne, dnes jsme dobře jedli.“
-Kyselé okurky – a to nejen pro rána po nadměrném ochutnávání Becherovky a slivovice.
-Tlačenku. Označili ji za „vepřový dort“. Pozn.: „Toto je velmi speciální.“ (o významu „Toto je velmi speciální“ viz mé předchozí články).
-Českou hořčici. Jím ji jako jogurt, s tou francouzskou jsem si však slušně vydesinfikovala nos. Protáhlo mě to právě jako slivovice. Francouzi si do ní namáčeli ty okurky a vstřebávali české labužíroviny.
Té slivovice se zdráhají i nadále. Mimochodem:
„Jak to vypadá u vás v Československu? Máte tam vychytávky jako H&M a semafory? Máte se tam jako ve Francii?
A vůbec… co vy, Češi, děláte ve Francii?“
