Proč jsou francouzská umyvadla vyviklaná? A kdy gurmán řekne ,,Toto jídlo je velmi speciální"?
Ach, ta sladká Francie… která je i slaná, kyselá či hořká (třeba čokoládově nebo grapefruitově. Viz níže.)
S newebovým česko-francouzským a francouzsko-českým slovníkem nepřeložíte než „pomerančový džus“ a „grapefruitový džus“. Ostatní džusy, které na tisíci stránkách mého nekapesního slovníku neexistují, Francouzi k „malému obědu“ (po česku: k snídani) prostě nepijí. Celkově moc nepijí. Nestíhají totiž najít záchod a už vůbec ne ho použít. I chytit autobus dávající se do pohybu je jednodušší.
A tak Francouzi nepijí. Až večer, když mají jistoty – nejen ty záchodové.
Pak tu jsou kartičky. Nikoli bez certifikátu či jinak důležitého papíru s černým na bílým, ale bez kartiček se ve Francii nikam nedostanete. Leda na ten záchod. Pokud tomu ovšem nepředchází ztráta takové francouzské kartičky pro přístup k džusovému automatu. Já ji ztratila. Ale jak se říká: všechno zlé je pro něco dobré (mimochodem, platí to i naopak?): na vlastní oči a na stejnou kůži jsem zjistila, proč jsou francouzská umyvadla vyviklaná.
I Francouzi totiž ztrácí své kartičky. Když jsem doplňovala záchodový hledáček, zažila jsem svou premiéru. Dostalo se mi do cesty a pod ruku první polovyviklané umyvadlo. A přišlo mé vlastní (ovšem české) ,,dežaví“ na několik let starou událost.
STALO SE PŘED NĚKOLIKA LETY
Česká republika, základní škola. Přestávka. Svačinové alobaly šustí ve třídě. Umyvadlo (zde: nevyviklané) a nad ním zrcadlo, takové to nevyčištěné, které po vaší jinak dokonalé vizáži dělá šmouhy. Ty šmouhy na sobě chtěl vidět i spolužák. Dostal nápad (takové to ,,osvícení“, deus ex machina), jak si coby prozatímní dítě vynahradit výšku potřebnou k zrcadlení se. Vyskočil a zapřel se o umyvadlo, jako by chtěl dělat skrčku na koze. Jenže umyvadlo není koza: a to zjistil i on, když se i s umyvadlem ocitl v koši mezi alobaly od rohlíků se šunkou.
O NĚKOLIK LET POZDĚJI (tzn. Teď – pozn. red.)
Francouzi nenaskakují do umyvadel jako na kozu, oni vlastně ani nedělají skrčky a roznožky. Asi z toho vyrostli (ovšem nikoli z těch roznožek, spíš naopak...). Francouzi však mají taky žízeň a pitný režim dodržují následovně: bez skoku se i oni zapřou do umyvadla vší silou, zatímco se při doplňování litrů v těle soustředí na udržení hlavy pod kohoutkem. Tož země galského kohouta.
I francouzský pitný režim má svá pravidla. Stejně jako jídlo. Jistě že jedí rádi a mnozí z nich i žijí pro to, aby jedli, ovšem zvládnou to (a teď pozor) za deset minut. Ovšem častěji než to jdou hromadně ,,obědvat do supermarketu“. A nejenže se učí anglicky, ale dokonce snědí i anglický pudinky! I když raději zahřejí koblihu v mikrovlnce. To jim chutná.
Pokud jim něco opravdu, ale opravdu nechutná, označí to za „speciální“. Francouzský gurmán a gurmet pak komentuje slovy: ,,Toto jídlo, to je opravdu velmi, velmi speciální. Nezapijeme to vínem?“
