Takově o důležitostech bavořího vdolku, přeskozném roznožení, volejbalově potrefené komisi, zašpičatění programovací závorky, baletně ladném válení sudů, nesportovně o sportu a usnuté komisi.
Nikdy se mi nevedlo vzbudíkovat se. I když jsem si k vůli tomu mobilizovala mobil a na vněmní budík vynastáhla zvuk rozbíjené skleničky, silnící v dopadající půllitry a pak i extrasilnou okenní tříšť, tak zamezitímco já to přespala, zbytek v bytu začali kdezlodějovat.
Popaktom mi bylo razeno, že bych si měla sehnaně zaplatit tradičnový budík, ten blízkouhlavně natalířovat a drnčitelně obvidličkovat. Škodaže můj jakýkolový budík se vždy jaksně zpodpolštářoval.
A tak jsem vymusela vykonat komisionální zkoušky ze všech odosmidodevítiových předmětů. Zeměpis, informatika, výtvarná výchova, tělocvik (z toho jsem měla málemnost propadnutí).
Zazezeměpisovala jsem si hlavně i patně díky bavořímu vdolkismu: ačkoliv má komise se tazovala o Německých spolkových zemích, já ten atlas rozevřít až do Němec nestihnula, a tak jsem přešla na gurmánskost bavorského vdolku.
Na výchovnou výtvarnost jsem musela na půlku čtvrtky vlastnoočně a vlastnoručně kopírovat krajinku, tedy krastejnku. Jelikož zaoknil kopec a hřbitov, na čtvrtku jsem vyflekovala zelenou temperu a náhornost čtvrtky jsem okřížkovala. Mé krajinové pojmutí výtvarná komise poněkud nepochopila a já se nicplatně protožeovala.
Při formatice in mi usnulo 50% komise. Stalo se tak při tazu do: „Proč jsou programovací závorky špičaté a né kulaté?“ Ta bdivá část komise prýovala, že to není ani zvůle odlišení závorek zašpičatělých programovacích od koulatých neprogramovacích, ani „nó, prostě aby to fungovalo“. Ále. Čerstvě prospalá komise se mě připoradně zastala.
Á tělocvik. Proonože jsem ochotnicky hercovávala, těloštvoucí komise mi nevěřila, když jsem se jim přišla zavázaně a s berlemi vyomluvit na průřez palcem (fakt tam byl předtím chirurgně vyzpůsoben). Já bych i rozpřeskozonožila, ale nebylo mi jisto, zda ty berle postranně vyhodit při přeskozuskoku, nebo si berle nechat na předpřeskočné zapření. Nepřeskozoskočila jsem. Kvůli tomu jsem si musela obakrát patnáctihodinově busně odskočit z Francie, abych nepropadla z tělocvičení.
(A tak jsem to aspoň odčtyřkovala,o fakticky dostaném mínusu nemluvě:
- Dostatečně jsem se nemotivovala ke sklapovačkám a rozklapovačkám - formálně jsem třikrát břichosvalně sklapla a pak si tu minutu na stačující počet dalších sklapnutí vklidolehově spolu se stopkami vteřinně odpočítávala.
- Z košobalového driblování mi ztikovala ruka a s patrným zrychlením se shoradolně pohybovala ještě dlouho po úletu míče.
- Strefení hlav komisí dalším míčem jsem se snažila zachránit gymnastnou sestavou, avšak komisařině neuznaly mé „válení sudů“ coby klasifikovatelný gymnastický prvek.
- A odbíjenné podávání jsem také nepodala. Marně jsem prosímvásovala slovy „víte, já nemůžu kvůli klavíru, já potřebuju mít ruce vpořádkově.“ Ne. Přimínusní čtyřka.)
Vestejnoročně jsem kromě čtyřky z tělocviku dostala i ředitelskou důtku a hnedvedlejně i ředitelskou pochvalu.
