Kafe, káva, kávička, kafíčko. Rozlišujeme kafe obecné, kafe ranní startovní, kafe kancelářské (v případě kanclu kanclní), kafe blogní (protože blog bez blogu jako kancl bez kanclu), kafe pravé v kavárnách, kofí v plastu vhodném do ekokoše, kafe se doporučuje opilcům, protože jim potom bývá ještě hůř.
Podle kafských (protože kafe jako moře) odstínů (je jich „X a banány“, jak říkají Francouzi) krémové, šedé, hnědé, bílé a černé bychom mohli kdykoli veřejnostně hlásit „zataženo, občas kávično“, popřípadě „to je ale kafečno“, a ačkoli je člověk ten, kdo by nepil kafe každý den, caféové automaty jsou pořád ještě v každějším rohu než ty kokakoloidní.
Proto lze lzeově vytvořit kávskou (protože káva jako žena) druhologii člověka v závislosti na kafi či kávě, -ičce, -íčku (rozdíl v pojmenování je otázkou intelektuálnosti, velikosti i způsobech dávkování), protože jak by dodali reklamní letáky, je to tak jednoduché, opravdu jednoduché! Stačí jen "nespařit si u toho držku", jak by řekl Wimer – člověk by pak tu držku musel držet – a to hlavně ne po ránu, když se někteří z nás probudí s potřebou kýblu kafe: spát je sice lidské, ale pít místo spánku kýbly, hrnce a v každém případě litry (pitný režim doporučuje 2-3 litry, což si někteří nepřevodiči jednotek špatně vykládají jako 2-3 hrnky) kafe je taky božské. I Francouzi to dělají, ale kafíčkově, přičemž teď chystají revoluci:
Je známo, že ve Francii se na číšníka volá olé. Nikoli olé jako na býka a toreadora, nýbrž jako že café olé („au lait“ – s mlékem, jo a sladím). Nicméně neuspějí do toho kafíčka namočit kroasán aniž by působil Archimédův zákon, cítí se „jako brambory“ a proto obsah přelejí do podna hrnku kafového. Ovšem i za kroasány v lekaféolé hledejme Čechy – ostatně, jako za vším.
Na venkově, ale asi i jinde, se totiž v dávnověku lámal do bílého kafe (neplést s café latté, jehož přípravě Francouzi občas řeknou „cafelattion“) chleba. Načež se oboje „bagrovalo“ lžící (pro některé „žlící“), občas i s praktikováním vrhacího reflexu. U nás se sice bílé kafe dělá dodnes (patrně ze žita a prý že Karo), bez cikorky, ovšem to pečivné namáčení a lámání přejaly západní kultury a dnes je to „tak francouzské“, i když bez škraloupu. Ještě aby.
Speciální skupinou milovníků kofeinu jsou kafčští (jako mořští) kafčšťané (jako měšťané), tedy ženy, druhově nedámy, podkmenem „dáme kafčo“, tedy kafčšťanky (jako měšťanky), ne-li kafčštice. Noblesa kávy transformované na kafčo opadne jako pěna na pivě až na: „Nó a ták, nó žjó, já povidálá, žé, jakó, chapéš, já už prostěé nemůžů (hlavně že je to tak prosté – pozn. blog.), já na to nemám, přád něcó……“
Je zajímavé, že ačkoli původní café došlo až ke kafču, se slovem „thé“ ani „tee“ nikdo nic nedělal. Neříká se dám si té, popřípadě pojďme na tý, dáme téčo, týčo, týčíčko, ačkoli když jsem po Francouzích mimořádně chtěla slovníkové „le té“, divili se a po chvíli zvolali: „Jo aha, vy chcete le tý!“ Přesto se někteří Češi i jiní stále nemohou rozhodnout, zda to té přejmout nebo nepřejmout, a tak facilně (neplést s „fosilně) říkají „ťaj“.
Popisek: Hrnek může být rotačním válcem,
ale i komolým kuželem,................................;
