Známější jako boty na podpatku. Ty boty, ke kterým nemáte neutrální, ale ani nijak stálý vztah: nejdřív je milujete, po třech hodinách či třech kilometrech už nenávidíte a zaříkáte se, že napříště už se budete před vyhoupnutím se
do výšin podpatků řídit heslem „hlavně pohodlí“ a „budu na tom celý den“, a zůstanete raději ve své přirozené výšce.
Ještě tak tři dny od odpodpatkování se vás totiž bolí nárt, nebo aspoň nožní prsty. Když si pak noha konečně zpětzvykne na pevnou a rovnou půdu pod nohama, už vás to zase pokouší ty podpatky opět zkusit. Vyskočíte do podpatku, klapajíc a klopýtajíc si to kličkujete mezi nejen vpražskými kočičími hlavami. Už u prvních eskalátorů a nemožnosti (sice můžete, ale zvuk podpatku střetnuvšího se s eskalátorovým materiálem děsí ty, co eskalují před vámi) dobíhat metra víte, jak bude dnešek náročný. Když se k tomu přidá „občasné“ rádoby „roztomilé“ podvrknutí nohy či zaklesnutí podpatku mezi dvěma čičihlavami, není to sranda pro vás, zato pro myslzlonné okolí.
Teď si na čas vážím a zvažuju pohodlí rovných stříbrných kotníčkovek, ale ne nadlouho: pořídila jsem si nadkolenní kozačky. Vysokopodpatečné. Ostatně snad neskončí hned po prvním (d)onošení mezi ostatním podpatkovým zbytkem, či spíš nadbytkem vysokých bot, u nichž sám pohled na ně otevírá staré rány (na chodidlech).
Moje babička podpatkuje ještě v sedmdesáti. Když si teď pořídila svoje první tenisky, prý má pocit padání vzad. Tak snad si také nazvyknu. Ideální by byly boty s podpatkem libovolně nandava a sundavatelným, velikostně nastavitelným.
