Bez hašiše se prý Francouzi neumí bavit. Proto jsme se na večeři sešli Mongolec Ari s nekošer koleny v každé ruce; Jihokorejka Ara (příjmením Žó, Šó či Čó) s hladem jako kardinál; Rumun Roman; Tchajwanec (dodnes nevím, zda trpí tou alergií na psy jako na maso, nebo jako na srst. Když si však jeho kamarád chtěl přivydělat venčením psů, byl označen za nedůvěryhodného: i přes pseudonym „Žán“ mu všichni rozumněli „Čang“); Sýrijec s kuskusem, jenž chodí na oběd pouze s vegetariány; Alžíranka s Alžíraném, nesoucí namísto šátku a kalašnikova dort; a já s bramboráky bez zelí. Českou kuchyni jsem se učila až ve Francii - přes skype - a bramboráky byly poněkud černé (tož africké).
Zatímco se Mongol, posílený kolenem zamotaným do bramboráku, chystal vyzvat pingpongově založeného Tchajwance na judo, dorazili i Francouzi. Tou dobou už dokonce bez cedulí o Charlie příslušnosti. Mimochodem, vážené české zpravodajství, o Chaplina tu opravdu nejde (nešlo), a proto „Šarlí“, nikoli „Čárlí“: Francií americké území zatím nezačíná.
Nicméně „le brambrrák“ si Francouzi označením „preskfransé“ téměř přivlastnili. Stejně jako olomoucké syrečky, které jsem do nich (na rozdíl od Alexandry Synac :-) ) dostala. Největší popularitu získaly u černochů – pardon, Afroameričanů – nebo spíš Afrofrancouzů? Vlastně i bez Afra (nikoli toho na hlavě), protože jak říkají původní obyvatelé Francie: „Všichni jsme Francouzi.“ Tedy včetně imigrantů. „On est tous les Français.“
Právě ti původní Francouzi ovšem přinesli „kokí sán žak“ (coquille Saint Jacques). Trik spočívá ve vycpání mušle svatojakubské, aktuálně mušle benzínky Shell rybou. Zároveň to jsou mušle, které ve svých Chorvatskách nakupujeme za pár kun a ve Francii házíte do koše. „Schovej tu svojí mušli!“ prohlásili kdysi Francouzi, když jsem si pro jiné země suvenýr odnášela z restaurace. Na francouzské obyvatelstvo to mělo stejný efekt, jako kdybych si odnášela kosti (jejich verze byla s použitým toaletním papírem). Postakce jedení mušle Shell je, jak by řekli ti, kteří posílejí „mesidž (s francouzským akcentem mesač – pozn. blog.) do ofis“, docela hell. Se slávkami by se to nestalo – ikdyž…
Tvrzení, že „všechny konverzace končí u jídla nebo u sexu“, ve Francii neplatí: Francouzi už mívají oboje za sebou. Snad že by tedy tím hašišem a prohlášením „selaví“? Naše konverzace skončila faktem, že jedna z mých babiček hnojí konopný záhonek, druhá produkuje slivovici a „la vie est belle“. A pak kapůrkovou (mnou šířenou za hranice).
Bramboráky nebyly označeny za „speciální“, tudíž měly úspěch, a to u Francouzů i Nefrancouzů. Domnívám se, že bychom měli naši kuchyni dostat do světa spíš, než tu cizí do Čech. Ať už to je hamburgr, suši, po kterém třeba právě panu Okamurovi slehne spíš než po kebabu, kouzlo deseti knedlíků to nemá.
P.S.: V rubrice cestování je další z mnoha článků o Italkách a Češkách. Nenašla jsem však jediný článek se srovnávacím foto, a tak jsem ho udělala za Češky (vlevo) a Italky (vpravo) sama, stejně jako to v předchozích článcích bylo s Francouzkami.
