Samovařitelkou II. - o tričkově sloupkovaných rybích regálech, obkošíkovaných frontách a zpánveně pršících se sardinkách.
Omylně jsem si myslela, že jsem ve svých uvařících zkusech zašla až tak dodaleka, že bych se mohla přistředomořit. Rozhodla jsem se, co asi udělá se zakonzervovanými sardinkami jejich necentromořské sesmažení.
V regálu s tuňáčími, makrelskými a dalšími masy, vysloupkovanými jako někohočí trička ve skříni, jsem shánivě dokošíkovala to sardinkové a šla si vystát stálevíc se otravující frontu, která si celá hlídala své pásově ujíždějící rohlíky.
(V závislosti na metrech fronty ty svoje občasto sjídávávám a zadvackovávám pak jejich zbytkové špičky. Kdybych samé dělala s rumem, spíšejc bych pak platila úplně zopilovaná. Nicmíň jsem tentotakrát frontu vypřešlapovala s konzervou sardinek.)
Za rozpalování se pánve jsem si pak doma připustila takovéto řecké buzuki, abych to smažení měla atmosférické. A pak už jsem sardinky obratoručne vykonzervovala na pánev.
Říkalajsemsiově jsem přemítala, žeještěžě jsou sardinky olivově volejované a nemusela jsem tak tu pánev předolejovávat.
Pánev zatím řvala a pře i buzuki. Sardinčí kusy z ní občas palačinkovitě vyskočily a pršivě dopadaly dojinam.
Asociačně jsem si vzpomněla na každosmaženně přítomnou cibuli. Hodila jsem proto mezi běsnící sardinky její nožem nakrychlovanou hrst.
Za pořád zvuků buzuki se sardinky nazávěr spáleně rozvonily až k sousedům. Ačkoliv jsem je bezpečnovzdálenostně protimíchala, černostně splývaly s pánví.
A to dokonce i přes jejich zalívání vodou, milerádoby pro ztlumení procesu snaživého smažení.
