Jak jsem obhosteskovávala Karlovy Vary

O pokrčených kolenech, saltech na červeném koberci, rozčtvrceném Georgri Clooneym, o protizlodějném jezevčíkovi, hárekršnovské konkurenci, nepsaníčkování, neruštině a neameričtině, o Lesově a Hájku, o kolonádování se s eldží. Ó.

Jako zkudrnatělá, téměřně neopalovatelná a podle Francouzů až přizrzlá bruneta jsem se rozhodla brigádovat mezi vyžehleně rovnovlasými, pravidelně vysolárkovávanými přelivovými takybrunetami s nonstop přikrčeným kolenem (že by tik?). Hosteskovala jsem totiž karlovaryovském filmovém festivale.

• Tož jsem si v pátek 3. červenceho vzala přírodně vytopený a následně zklimatizovaný Studenta Agencyho ve směru Praha-Karlovy Vary. I přes hostesův vlídný pobíz „Mohu vám nabídnout horký nápoj?“ se každý připoutaný ko-cestující dožadoval ledové tříště. Ikdyž nějaký Korejec chtěl sušené maso.
• A tak jsem vystoupila v Karlovarech, kde jsem se svým přišlápnutým batohem začala úspěšně míjívat dámy s psaníčky.
• Následně jsme si my, hosteskyně, měly odsedět schůzku s vedoucími, abychom dostaly vysvětlivky, za co že budeme zaplacené. Jenže před časem schůzky se přesunulo její místo, místo v Thermalu si to prý odschůzkujeme u Moskevského domu. A tady selhala má neruština: na mé zkušební „kdie jie ťady Moskjevskiej ďům“ Rusky něznájuvaly.
• Na druhoden jsem se stala ubytovankyní  v penzionu nějaké paní v penzi ve vesnici Hájek. Z Karlovarů do Hájku jsem si vzávala autobus jedoucí přes Lesov a busšoférovi častově hlásívala „tak jednou do Háje“.
• Naopak zpět z Hájku do Karlovarů autobus občasově nedorazívával, protože před ním přejíždíval děrovanou silnici vlak a blokovné závory se každoranně zasekly a už neodsekly. Až po hodině, když přejížděl další vlak. Proč plýtvat, že.
• Ten den druhý jsem začala dejme-tomu-ově brigádovat: vybízet ke zúčastnění se v soutěži o ten nejtelefonovější telefon el dží. Vybízet festivalové fanoušstvo k půjčení si telefonu eldží, vyfotívávat s eldžím zajímavé soutěžní fotografie a nakonec eldží vrátit. Ovšem jeden ze soutěžících se dovrátil i s policií, protože dělal červenokobercová salta. „Přece nemůže saltovat na čerstvě vyluxovaném červeném koberci.“ Ačkoli s takovou fotografií mohl tu soutěž přece vyhrát.
• Pak jsem sháněla, kde bych se mohla levnově najíst a našla Číňany. Se slovy „dobrý vítr“ přede mě postavili větrák a nudle do polívky bez polívky a s masem.

• Nedojeditelnou porci nudleí jsem si nechala zapolystyrenovat a právě pod ně mi v maxikabelce zapadly klíče od mého penzionapartmá, při jejichž hledání na mě majitelka penzionu vyposlala jezevčíka. Prý že „zloději, Betynko, vem si je!“.
• Ovšem nabízení půjčky telefonu a soutěže těm Číňanům mi nevyšlo. Mé vstřícnavé „ťin ťan čon telefon“ poněkud nepochopili.
• V dalších dnech jsem si to opět kolonádovala Karlovarami a probíhala s eldžífonem valnou hromadou fanoušků. S nabízením telefonů jsem u nich měla přibližně stejný úspěch jako také tampřítomní Háre Háre Háre Krišnové s jejich knihou o prozření. 

• Ačkoli pak se našel Srban, který telefon vyhrát chtěl, „když mi to udělá takovou radost“. A tak jsem ho dovedla do našeho telefonostánku, ať si tam to eldží půjčí. Moje američtina však znívá neanglicky, a tak jsem Srbencovo „Yes“, „Really“, „Well“ etc. prokládala otázkami „Et vous avez bien compris de quoi il s´agit dans cette competition?“. Voila.
• Když jsem se vrátila na penzion, byl plný rodících pavouků. Anebo spíš praskajících, či jak je to s tím jejich kokonem? Každopádně jsem rozesemeskovala dotazy typu „za jak dlouho vyroste pavouk“. Protože mé penzionapartmá bylo malé a přepavoukované, tak jsem ty pavouky od stěn odsprchovala. Jistěže i s omítkou. Ale pořád je to lepší než chodit v Karlovarech po pavoukovi na botě.
•  V telefonstánku, kde se ty telefony oficiálně půjčovaly, byla vystavena vosková figurína George Clooney, se kterým se mohlo nadšící se fanoušstvo fotografovat. Ovšem následné rozebírání George proběhlo také ve velkém stylu: „Tak co mu odšroubujeme dřív, hlavu, nebo ruku? Pravou, nebo levou? Anebo nohy?“ A pak ho svlékli a rozpůlili.