„Nechci po vás nic jiného, než abyste se na konci zbláznili.“ „Vykašlete se na hraní, prostě se jen bavte.“ „Holky, bez sukní a podpatků mi na scénu nelezte.“ „Ne, tu kšiltovku vyhoď. Jsi Francouz, vezmeš si baret.“
„A ty nepřestávej mlít tím kafemlejnkem, d´accord?“
D´accord. „Nasviťte mi tu scénu ještě víc. Ať až se budou dívat do publika, nechci, aby viděli diváky.“ „Teď si stoupneš na stůl. Cože? Tys spadl? Tím líp, spadneš i před diváky.“ Ovšem před diváky posléze nespadl herec, ale složil se pod ním stůl. Francouzi a já jsme totiž hráli divadlo - francouzskou komedii.
„Počkej, přinesu ti manželovy trenky. Musí to být autentické i pod těmi manžestráky, které ti v téhle části sundají,“ prohlásila režisérka, aby naše retro théâtre bylo spolu s barety, kafemlejnky a sluchátky Macha a Šebestové ještě retrovější.
Retroví jsme se snažili být už od rána, když jsme začali zkoušet (rozumějte učit se text) na večer. Přesto si místo toho Francouzi „pro rozehřátí“ vyprávěli historky, jak „můj strýc vypil parfém mé tety, když jim došlo víno,“ zatímco se dělili o denní příděl croissantů.
My, les acrtices, už v silonkách, protože „kdybyste si sundali kostýmy, ty silonky si roztrháte a za chvíli přece budeme zkoušet.“
„Ty neumíš text? Zut! No tak tam jen přijdeš, zeptáš se Fransoy, jak se má. É? Ty taky ne? No tak tam taky jen přijdeš a řekneš Žánmarímu, že prší.“
„Nedělejte vůbec nic, jen se na konci zblázněte! Víc toho po vás nechci!“
Zákonitosti „pravé francouzské komedie“ se dodržují, i když v ní hraje Češka.
„Nesnaž se mluvit bez přízvuku, Anna, já tam ten přízvuk chci. My, Francouzi, milujeme přízvuk.“ Už podruhé jsem se tak ve Francii dozvěděla, že „český přízvuk je opravdu šarmantní“.
Ovšem protože piju moc kafí s dalšími cizinci ve Francii, své „ten Váš přízvuk je tak šarmantní!“ Francouzi prokládají otázkami: „A proč je vlastně ten tvůj přízvuk česko-korejsko-rumunsko-černošsko-tchajwanský?“
