Podle ombudsmankyněho pravení v kdyšních novinkách Novinek je v domovech důchodců podvýživa (asi to bylo podle vlastní zkušenosti). Oproti tomu Francouzi udržují trvalý úbytek „klientů“ jinou strategií: „Stavět seniordomovy u silnice považuji za hyperpraktické. Klienti dýchající ty výpary brzy umřou a uvolní tak místo těm, na které by se jinak nedostalo. Je to koloběh,“ vysvětlil jeden z Žánmaríů,ačkoli ne Le Pen. A prý že selaví (c´est la vie), i když tady jde spíš o selamór (c´est la mort).
Když jde cizinec ve Francii po ulici, přemýšleje (nebo taky ne) o znečištění životního prostředí a všebarevnosti světa i lidí, několikrát zaslechne „íl fó“. Ačkoli se to nezdá (a i kdyby se to zdálo, „zdání klame“), často dělávatelné „íl fó“ oči nezešikmuje; je francouzské. Pár exámpl i exeláns je „íl fó“ dělávatelné na úřadech, když je třeba říct jméno:
„Bukovanská.“ – „Je třeba mluvit francouzsky! Íl fó párlé fránsé!“ – „To je jméno.“ – „Aha, tak vy jste z našich kolonií!“
Ovšem podobné je to i s policií ČR, která dodnes nemá jasno, kdy pomáhat a kdy chránit: „Jméno?“ – „Kubíček.“ – „Jakub jakže?“ – „Jsem Kubíček.“ – „A příjmením?“ – „No, Kubíček.“ - „Těší mě, Jiřinka,“ i když u autokrosaře Kubíčka si snad na takové jméno už zvykli.
Jistě, nikdo není dokonalý. Ani Francouzi, kterým k bytí Bohem stačí umět rozsvítit světlo (protože „Budiž světlo. – A bylo světlo.“ – „Fransoá, já jsem tedy taky Bůh!“) Přesto, anebo právě proto na Francii neplatí mezinárodní žebříčky těžkosti povolání, ve kterých se obvykle (!) mezi prvními umisťují novináři. Naopak podle Francouzů jde totiž o džob nejen upsávající, ale i uspávající, nikoli však uspávající coby únavné, nýbrž coby relaxační. Vždyť proto mají novináři diktafony, aby si mohli na chvíli zdřímnout! A občas i sdřímnout,když je „íl fó“, tedy třeba.
Na rozdíl od Francie vede íl fó čili potřeba v Čechách k opotřebování sebe a spotřebování čokolády. Třebě i potřebě však většinou předchází napadení, jak většina nejen blogerů píše „o tom, co mě zrovna napadá:“
Počet napadených blogerů tak stoupá stejně stále jako občas iDNEšní karma. Oni, ale i napadení umělci, hlavně ti pějící, se však dělí na ty, kteří A) byli napadeni jen jednou a v důsledku žádného dalšího napadení se napadnou sami, B) jsou napadáni soustavně. Obě skupiny však prší z nebe, ačkoli skupina A) „prší“ doslova a stačí i z okna (někteří tím volným pádem asi vyvracejí, že žádný učený z nebe nespadl). Jeden by neřekl, jak je štvoucí, když člověka nic nenapadá.
Na psané „napadlo mě“ čtenář intuitivně reaguje otázkou „jak tě to napadlo?“, přičemž v odpovědi se nedozví, zda například zezadu (ačkoli každé napadení je o nápadě) či „ráno ve stromořadí doubků mě kouzelník sešvihal svou hůlkou“ jako Rozmarném létě, nýbrž že „Tak.“
Najdou se však i tací reaktanti, kteří se reaktorů (tedy těch napadených) dotazují „co tě to napadlo?“, načež se dozví, že tu osobu napadlo „nevím“. Občas si však reaktant vystačí s „hmmmmmmmmmmm, (pokyvuje při tom souhlasně hlavou), taky mě to napadlo.“ Někdy i s pokračováním, že „jedná se o………,“ tedy i kdyby o soutěž v jedení knedlíků, tak u soudu.
A závěrem? Vystydlo mi z toho kafe. Ještěže mě nic nenapadá.
