Společnost Eurolines – „Vaše spojení Evropou“ – by se mohla prohlásit mimo jiné za kvalitní zážitkovou agenturu. A to i v porovnání s Českými dráhami.
Za rok patnáctihodinovek mezi Prahou a Dijonem a Dijonem a Prahou mi „Jurolajns" nabídli následující:
- Při mé první cestě z Prahy do hořčičného Dijonu jsem si v klobásovém Norimberku došla na tamější turecký záchod. Po návratu jsem našla s mým sedadlem sousedovat Turka. Ten až do Štrasburku zvracel do igelitky s rozesmátým retvívrem. A to stejně výkonně jako můj kamarád Boloněc před zkouškami z francouzštiny DELF. A mimochodem: „Nepodržela byste mi tu tašku? Někde jsem tu měl ještě jednu……“
- Naopak na zpáteční trase Dijon-Praha za mnou seděl patrně ještě nevysloužilý kadeřník, který mi při svém chrrrrrrrrrr pšššššššš spustil ruku na vlasy a opakovaně je táhl k sobě. Ještěže nemám paruku.
- Před mou poslední cestou z Dijonu do Prahy jsem dostala pokutu. Sbalila jsem totiž mimo jiné deset hořčic (ovšem, že bych je sehnala i v Kauflandu, ale nemělo by to ono kouzlo, že), hrnky se začínajícím prýskem, gordický uzel telefonových a počítačových nabíječek, lahve parfémů mezi ponožky, aby se nerozbily, dubovou či-co-to-bylo-vou skříň jsem vysypala do několika dalších zavazadel a zazipadel, a následovaly další každodenní nepodstatnosti i nepostradatelnosti,
takže jsem, zatímco Jurolajns měli z nóbl Grenoblu zpoždění, vyrovnala na zastávce do řady své:
-dva kufry, na kterých předchvilně sedělo několik Francouzů jako na kanapi, a to pro jejich lepší zazipování (jeden z těch kufrů jsem dostala od známých, kteří ho koupili kvůli radikální barevnosti, když cestovali do Konga) (ačkoli tou barevností se měla zaručit kufří neztratitelnost, právě tento kufr s mimo jiné zářivě červenou kočkou uprostřed se jim ztratil a málem inkognitově podnikl kolemsvětní cestu)
-profesionální cestovní tmavomodrou tašku, s jakou chodí sportovci cvičívat (aspoň dle pozorování)
-dva batohy, které měly po vycpání (až přecpání) tvar dokonalé koule
-velkou pískovou plážovou tašku
-tašku na králíky, pří jejímž výcpu francouzstnostmi jsme ji šlapali jako zelí (ještěžě mám praxi z dětství)
-další příruční a nazadní zavazadla, no, všeho bylo natolik (osm), že busšoféři si řady momentálně oprchávaných zavazadel všimli už z dálky a s „Slečno, a tohle je co?“
A tak busšoféři založili a zase vyložili ruce z boků, aby mi mohli ukázat nápis táhnoucí se pod okny autobusu: nejsem si jistá, zda to začínalo „maximálně“, nebo až“, každopádně šlo o 2 povolená zavazadla. Ne že bych jim neřekla, že „pod těmi okny je taky napsáno WiFi, a taky nikdy nefunguje“.
A prý že mě to bude stát draho. „No jistě, Francouzi prodávající jízdenky Vám nic neřeknou, ale je to tady Čech, kdo trpí, kdo tahá 8 zavazadel!“ lkal starší (patrně i zkušenější) busšofér. Měl pravdu, ale rodina mě po tom roce ve Francii odmítla z Dijonu vystěhovat po ujištění, že v jeho okolí opravdu není moře. Proto jsem se stěhovala s Eurolines.
Z těch osmi zavazadel jsem si tedy dvě přivzala do autobusu: papírovou tašku se sýry (pozn.: plesnivými), která se deštěm začala protrhávat, kulatý batoh a tygří deku z internátu. Ta chlupatá deka se při mém nástupu do autobusu vyrolovala do mezisedadlové uličky tak, jako se vyrolovává koberec ve filmech o Césarovi imperátorovi, když z něj vystupuje Kleopatra.
Při pátrání po ještě neobsezeném sedadle jsem přečelila strategie ostatních cestujících typu "Když budu dělat, že spím, přistupující nebudou mít to srdce mě budit, zda je tu volno," popřípadě "Tak se rovnou natáhnu přes obě dvě sedačky, takže tu volno nebude," nebo "Sednu si od okna, k oknu dám batoh a vytvořím klamný efekt,", či "Prostě budu dělat, že už tu někdo sedí," a pustila jsem se sednout vedle čechomilně vypadajícího Francouze.
S typickou francouzskou laskavostí mi prý dá tu tašku s voňavými sýry nad hlavu. Bohužel z trhlé tašky při činu pršely sýry na hlavy ostatních cestujících a Francouz, nepostřehnuvší odkudže, mé sýry rozdával po okolí, zda vypadly jim. "Díky" naštěstí řekl jediný cestující, zbytek byl navrácený do tašky, ze které posléze přepropadl.
V Německu můj přísedící vystoupil. A tak se stalo něco beethovenovsky osudového. Když jeden z busšoférů prudce zastavil a můj zkulatělý batoh vyletěl zpod sedačky směrem k zadním dveřím, naproti kterým jsem seděla. Jenže v tom směru právě kdosi opouštěl buszáchod a letícím batohem-koulí byl plně zasažen.
Přesto se pokuta nakonec nekonala. Druhý, mladší busšofér se rozhodl zbytek zavazadel počítat jako příruční zavazadla. Tedy nepočítat.
