Po stejně litrech hruškovice - na slivovici je prý ještě výrobně brzo - moji alkoprarodiče potřebovali výpomoc se sklenícím se převozem jabkovice. Dalše 30 litrů. Aprotože bydlí hodkovicky mimodosažně, bylo potřeba žlutě dojet.
Jakfackově jednoduché ani dvouduché to nebylo.
Z metra Černý most jsem vystoupila na doběhnutí autobusu do Hodkovic nad Mohelkou nestihnutělně pozdě, a tak jsem čekavě o hodinu na další spoj hledala něco kamsisednuvého. A že počkám kafem a pozorováním lidí ve frontě na jejich kafe.
V první našlé kafárně mi sedící místo zabrali už vyčekaní přede mnou, druhá byla špinavě prázdná. Objednala jsem si tam přes pěnu ani nekouřící kapučíno. Hlady jsem si chtěla sednout obsluhám zády a vytáhnout z kabelky hamburgerově tlustý chleba. Jak jsem tak seděla zády, tak jevištně čelem ke kavárně spolučekajícím: až televizově soustředěně jsme tak na sebe koukali,, oni očně v přesile,
a já se mezi kmity obluhy neodvážila do chlebu zakousnout, ani chleba vyzpytlíkovat. Ještě víc hlady jsem proto znovuzamířila k výloze a zadvackovala tuňákový chlebíček, nakonec nechlebíčkově hnusný (asi zdravý).
Vyčkaný autobus mě nevzal. Neměla jsem místenku a nenapadlo mě, že lidi už nevánoční, ale míří za Silvestrem nahorách. Abyměvzalová snaha podplatit nefér šoféra flaškou pro babičku (přece jen, čeká ji ještě 30 litrů jabkovice) nevyšla a ještě podmračená tuňákovým chlebíčkem jsem šla platit za pozdější Student agency, který sice nemíří až do Hodkovic, ale do Liberce.
S vedlesedící paní jsme i přes dobrýden sváděly pocestnou bitvu loktů o víc místa pro prolistovávaný časopis od stevardky.
Výstupně v Liberci jsem hledala libereckou MHD, abych se dostala do té části Liberce, odkud jezdí další autobus do Hodkovic.
Už pražsky jsem si myslela, že MHD někde v Liberci nebude na lístky jako ta pražská. Nastoupila jsem a chtěla řidičCE zaplatit cestu, ta mě ženemádrobně poslala do naprotivé trafiky pro lístek. S myšlenkou, že se zpožděním bych další spoj do Hodkovic nestihla a srovnávavě si dávala další kapučíno a tuňákový chlebíček a chtěním najít záchodový kus nezalidněné a nezapsované trávy jsem vystoupila a načerno přenastoupila zadními dveřmi (sem tam si tam tu senzaci někdo tichopoštně předal).
Hodkovický spoj jsem černě stihla, poraděná jsem našla babiččinu adresu, přespala a zítra řešila, do čeho těch nových 30 jabkovičných litrů v palírně nápustně nalejeme. I přes mání několiky pětilitrovek přišly na úkor některé zašpuntovatelné babiččiny vázy, pro další dvoulitrovku jsem musela dopít vaječný koňak i přesto, že jsem babičce navrhovala využít podivnou nádobu v rohu místnosti. Babička bránivě pravila "to ne, to je na popel", a tak jsme hledaly další nalitelná skla.
Konečně jsme jely do Roudné palírny a plnivě přidržovaly nádoby na jabkovici. Škoda, že už naposledy, protože málo lidí pálí a palírna nemá z čeho. Ale aspoň máme těch 30litrů jabkovice, doma dalších 30 hruškovice a čekání na slivovici.
