Nad pevninou mlha

O tom jak se Velká Británie, Brexit a britská mutace zamotaly do života těm, kteří se jí připletli do cesty. 

                                                                                                               Únor 2021

Milí kamarádi!

Je to již neuvěřitelných devět let, co jsme začali naši anglickou kapitolu. Ještě pár měsíců a našimi cestami trumfneme i Odyssea. Původně mělo naše dobrodružství trvat jeden rok. Člověk dělá plány a bůh se směje.  Velká Británie už nechtěla být velkou a všeobjímající, zvolila si svou vlastní cestu. Nebyl to ale Brexit, co nás rozdělil.

První rok a půl jsme se usazovali, sbližovali, objevovali. Po tomto období nastala fáze schizofrenní s neustále sbaleným kufrem k přemístění na tu či onu stranu. Rodiče se rozdělili. Jeden pracuje za kanálem, druhý před kanálem a my děti máme všechno dvakrát. Dvě školy, dva pokojíčky, dva sportovní kroužky. Dva životy v jednom. Elegantně skáčeme mezi dvěma rozjetými vlaky hned sem hned tam a vytváříme všude klamný pocit, že byli vyřídit  pár drobností a jedeme dál.

Původně jsme byli přesvědčeni, že odcházíme do země známé, země zaslíbené a otevřené. Postupně jsme zjistili, že jsme se vtěsnali do země tak svobodné, kde přestalo být jisté, kdo tu vlastně vládne. Snad kdokoli mohl přijít a kousek té svobody si vzít a ohnout si ji podle sebe. Rodiny, jejich přátelé a jejich spojenci si začali budovat svá nová hnízda ve vodách svobody, která zašněrovali (přísnými) pravidly mateřské země. Všichni si mezi sebou rozdali zbraně, aby se mohli svou vlastní svobodou utlouct.

V průběhu té doby se z nás – při příjezdu malých dětí - stali děti čím dál větší až skoro dospělé. Od malinka jsme byli vystaveni různorodosti tak neuvěřitelné, že jsme si prožili věci, nad kterými spolužáci v Čechách kroutí hlavou a mamka se pořád dokola ujišťuje, že je to pravda.  Máme totiž svůj anglický svět a do něho ona skoro nevidí.  Vlastně zatím nevím, nakolik s námi všechny ty turbulence otřásly. Jsem přesvědčená, že všechno jsme přežili proto, že naším středobodem vesmíru byl náš pořád trvající život v Čechách. V Anglii jsme zažili krach naší milované školy, rozpad naší komunity, naší anglické jistoty.  V další škole jsme byli vystaveni pravidlům tak tvrdým a mnohdy nesmyslným, že chování profesora Snapa v Bradavicích vůči Harrymu Potterovi by se dalo nazvat mírným popichováním.  Několikrát jsme se stěhovali, aniž bychom k jakémukoli místu vytvořili pevný vztah.  Poznali jsme tolik fantastických laskavých lidí s přehledem mezinárodního rozsahu, ale také příliš mnoho sebestředných tupců. Prožili jsme si rodící se Brexit a všechno to šílenství kolem proto, abychom zjistili, že vlastně nikdo tak úplně neví, co chce, jestli to vlastně chce a hlavně, co bude, až se to opravdu stane. Byli jsme vystaveni umělému rovnostářství v barvě pleti a náboženství a teď už víme, že tohle nikdy fungovat nebude. Že život má svoje vlastní pravidla, která se často řídí bohatstvím a silou křiku.  Došli jsme do bodu, že umíme odlišnosti bez mrknutí oka tolerovat, ale nikdy je nepřijmeme za vlastní. Málokdo to na nás pozná. Vnitřně tušíme, že Anglie je přesně právě o tom.  

Je to více než rok, co se Brexit  stal skutečností. Bo-Jo prodává ten totální průšvih jako výhodu pro všechny. V tom byli Angličani vždycky mistři. Přišel plíživě, ale dostali jsme čas se na něj připravit. S jeho příchodem se pro mne nic nezměnilo. Afektované pózování pár stovek pomalovaných lidí v centru Londýna svět schroupal s balíčkem chipsů u televize  jako britskou folklórní vložku.

Přišlo něco daleko horšího. Už několik měsíců nám všem svobodným vládne všudypřítomný kulatý diktátor se špičatými trny. Čím jsme svobodnější a hlavně svobodomyslnější, tím je diktátor krutější a počty padlých vyšší. Je mezi námi spousta těch, kteří to nikdy nepochopí. Nás zastavil a vyhodil z rytmu. Náš anglický život jsme v panice, kterou jsme dosud nezažili, naházeli během pár hodin do kufru a uletěli pryč.  V Anglii jsme my a mamka mnoho měsíců nebyli. Tátu si doma pouštíme k večeři na skypu. Čekáme. Jsme v Čechách rádi. Přesto se nám stýská.  Věříme, že brzo uvidíme svoje kamarády a známé, budeme chodit po anglických plážích, že začneme zase chodit do školy. Abychom nezapomněli, rozhodli jsme se projít mamčinými starými dopisy a našimi příběhy. Píši pro své rodiče, kamarády a budoucí děti. Proto, abych jednou, až po mne budou chtít vyprávění o Anglii, neříkala, že už si vlastně nic nepamatuju. V době před devíti lety byly mamčiny zážitky pro okolí téměř exotické. Je neskutečné, jak se během té doby naše země Anglii a vůbec kdysi asi obdivovanému západu přiblížila. Jak rychle se stírají rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Jak se Evropa mění v jeden spečený konvolut, ze kterého není cesty ven. Třeba si s námi rádi naše životní kotrmelce připomenete. Pokračování příště.

Všechny moc zdravíme.