Před pár lety , byla jsem zrovna dopoledne doma a sledovala nějaký nezajímavý televizní program . Jak také , acylpirin a horký čaj a zabalený krk . Horkost na těle se střídala ze zimnicí . Najednou začali na obrazovce běhat ve spodní části titulky , oznamující zvláštní zpravodajství . Na obrazovce se objevil New York a známá to dominanta dolního cípu Manhantanu , "dvojčata" World Trade Center . Horkost z nemoci se přeorientovala na "horkost" z beznaděje a marnosti . Prvé z unesených letadel bylo neodvratně blízko .......Najednou se mi vybavují vzpomínky . Červen 1995
Newyorský Battery park žije odpoledním životem . Vystupuji z dvoupatrového autobusu Green Line a nechám se unášet proudem lidí , směřující k přístavišti . Různí umělci a jiní kejklíři lemují cestu . Oživlé sochy vzbuzují obrovský zájem . A také všudypřítomné čiperné veverky , které Vám v nestřeženém okamžiku vlezou to tašky a pořádně Vám jí proberou . Jak tak jdu , pohlédnu na pravou stranu na největší budovy světového obchodního centra . Zítra se tam vypravím , už se moc těš............... najednou zazvoní budík . Je krásné červnové ráno a pražský Vyšehrad začíná ozařovat letní sluníčko .
Asi si teď říkatë , no , jo , to byl jenom sen . To se zdá každému , že se prochází po vysněných místech a pak vypráví . Já jsem si ale tento sen splnila do posledního puntíku . Já , moje bývalá partnerka , švagr , tchán a tchyně . Sestava jak z nějakého komiksu . Hlavně , vidět nás někdo v ranní době na pražském Pavláku , nikdo by neřekl , že za pár hodin už budeme vystupovat na letišti JFK v New Yorku . Sen z dětství se stal skutečností . Letadlo společnosti Delta Airlines právě dosedlo na Brooklinskou půdu a začalo rolovat k jednomu z mnoha připravených výstupních tunelů . Můj tchán lapá po dechu , šest hodin zákazu kouření dělá divy . a to nás ještě čeká průchod nevábnými betonovými průchody a čekání na nekompromisní imigrační policii . Ta nám do pasu nacvakla takovou složenou Ačtyřku a pod vízum "bouchla" vstupního berana , a už jsme byli ve světě "svobody" . Mohutní černoši coby nosiči zavazadel v parádních uniformách a placatých čepicích . Všude neskutečný , na naše poměry v dobách minulých nezvyklý mumraj . Odcházíme ze švagrem na toaletu (to jsem ještě musela chodit na pánskou) . V otevřené kabince vidím na míse sedět chlapa , stažené kalhoty až na zem a bez náznaku nějakého studu že ho takhle můžeme vidět , čte rozevřený deník USA Today . Tak to je opravdu AMERIKA .
Před letištním terminálem se k nám přitočí nějaký chlap , a Angličtinou s Italským přízvukem nám nabízí odvoz do centra . Černý taxikář . S díky odmítáme a ženeme se na stanoviště taxíků . Tam se dozvídáme , že do jednoho vozu pouze čtyři . Je nás pět . To je opravdu smůla . Zaplatit si dvě auta by nebyl problém , ale snažíme se to nejdřív usmlouvat . Bez úspěchu . Černotář si nás z povzdálí prohlíží . "Super exklusiv car , Lincoln . Five persons ? No problem . is posible ......" snaží se nám stále vnutit své služby . Nakonec podléháme a necháme se "unést" na jedno z parkovišť ., kde stojí jeho SUPER KÁRA . Opravdu tam byla . Vida Ital , černej jak bota a slušnej . Nasedáme . Tři na předním sedadle , které spíš připomíná pohodlný gauč . Vyjíždíme labyrintem nadjezdů a podjezdů a jsme na silnici do centra . Mám kameru zapnutou celou cestu . Kolem nás všední dění Brooklinu . Před námi se v dálce rýsuje les mrakodrapů . Rozpoznávám Empire State Building . Najíždíme na most a přejíždíme řeku Hudson . Jsme na Manhantanu . Náš řidič nám podává odborný výklad a vůbec mu nevadí , že mu rozumíme každé desáté slovo . Vždy jsem si představovala , jaké to bude , až se zde jednou ocitnu . První dojmy jsou úžasné . Hlavu si můžete ukroutit , zaměřujete se snad na každý detail . Architektura - každý pes jiná ves . Míjíme Rockefellovo centrum , přejíždíme Brodway a ocitáme se na rohu 49 str. a 8 Ave. Hotel SkyLine - náš cíl .
Časový rozdíl dělá divy , cítíme trochu únavu . A to jsme první den ještě netušili , co nás vše čeká . A také to , že se během pár hodin ocitneme v nej... Newyorské čtvrti , jako je jižní Bronx .
Ale to si necháme zase na příště .
