Praha očima pamětnice * nádraží Praha -Těšnov zvaný "Denisák"

Tak jsem měla vážení minulý týden toulavou. Na Florenci vystoupím z metra a můj pohled se zaostřil na betonový viadukt magistrály. Procházím pod ním, napříč hlídaným parkovištěm a přede mnou se otevírá ........ panebože, to snad není možné. Nebo se mi to jen zdá ? Přicházím k nádraží Praha - Těšnov. Je mi najednou 6.let a píše se rok 1971

Nádraží Praha Těšnovpřevzato z internetu Je podzimní listopadová neděle kterou jsem nemohl ani dospat. Však máme s dědečkem naplánován velkolepý výlet do Poděbrad. Ne, že bych v Poděbradech už nebyl, to ne, ale pokud jsme tam někdy jeli, tak to bylo přímo z Úval přes Poříčany a Nymburk. Co je tedy na dnešním dnu tak zvláštní ?
Právě to , že jedeme přes Prahu. A z "Denisáku" vážení .
Vykračujeme si to ulicí Na Poříčí a děda mi vypráví o historii tohoto nádraží. Děda má přehled. Jako vysloužilý štábní kapitán a v penzi železničář o něm ví své. "Jednou na dnešní den budeš vzpomínat", říká mi. Jsme na konci ulice a odbočujeme vlevo. Za pár minut už stojíme před touto novorenesanční budovou. Čas jako by se zastavil. Najednou jsme se ocitli jako v minulém století. Vše původní a zachovalé. V hale jsou na stěnách nádherné obrazy. Máme ještě čas, kupujeme lístky a v restauraci si dávám limonádu a děda malé pivo. Stejně jsem jak na trní. Vycházíme na perón. Samozřejmě co mě zajímá nejvíce, tak parní lokomotiva. Syčení páry od kotlů. Dřevěné vagóny třetí třídy. Paráda. Děda ukazuje a vysvětluje. A najednou se z lokomotivy vykloní strojvedoucí a volá na dědu. "Toníčku, jsi to ty" ? Staří známí. Vybavují se a pára stále syčí. "Co ty špunte, líbí se ti železný oř ? Umouněný topič se na mě zubí. "Jedu z vnukem do Poděbrad", říká děda mašinfírovi. "Tak to je vnuk". "Chceš se podívat jak to tady vypadá" ? Jsem v sedmém nebi. Topič seskočil a vysadil mě na první neuvěřitelně vysoký první stupínek do lokomotivy. Tak tohle je paráda. to jsem ale ještě nevěděl co bude následovat. Strojvůdce se stále nějak uculuje a pak říká. "Co takhle posadit dědu do vlaku a ty tu s námi zůstaneš". "Chtěl bys ses svézt" ? Málem se mi vedraly slzy do očí. "Dědo, že můžu",prosím.
Děda jen povytáhne obočí na znamení souhlasu. "Pokud nebudeš zlobit....". V tu ránu ze mě bylo to nejhodnější dítě na světě. " Ve Vysočanech Ti ho odvedu do vagónu", říká fíra dědovi. " Teď se přikrč, ať Tě nevidí přednosta stanice, nebo nedej bože nějaký inšpektór". Sedám si na kovové sedátko . Topič bere obrovskou lopatu a otevírá dvířka kotle. Ovanul mě obrovský žár. Peklo. Uhlí mizí v jeho chřtánu.
Za chvilku se to celé uvede do pohybu. Přichází výpravčí, zelený terč nad jeho hlavou. "Jedem mladej", zubí se fíra a sleduje, jak jsem ze všeho vyjevený . Hbitými prsty a pohyby zatočí pár kličkami,a zatáhne za páku. Rafiky na budících vyletí jak střelené a píšťala se může najednou zbláznit. Vyjíždíme z nádraží. Počáteční rachot se změnil na pravidelný takt pístů. Projíždíme pod jedním z oblouků Negrelliho viaduktu. "Tak si taky študente musíš tuto cestu odpracovat", zubí se strojvedoucí a topič mi podává uhelnou lopatu. "Tak jo", chápu se ji a hrdinsky nabírám plnou uhlí.
Neuzvednu, má snad metrák. "To nemůžeš takhle najednou", mají ze mě srandu oba, ale myslí to v legraci. Nabírám tedy jen trochu a přikládám. Nějaká špína ? To přežiji. Děda doufám také. Vychutnávám si cestu a sleduji krajinu. Škoda, že to celé trvalo jen pár minut. Se supěním přijíždíme na Vysočanské nádraží. Loučíme se a topič mě na památku mázne sazemi přes nos. Po celý den líčím dědovi svůj zážitek a těším se , jak to celé budu vyprávět doma a ve škole. To bude něco.......... .

2007......
...... Procházím pod betonovou konstrukcí magistrály napříč parkovištěm. Prázdné prostranství, tak tady to někde bylo. Vracím se pod most a pokračuji směrem k Vlavě na Rohanské nábřeží. Po pravé straně hotel Hilton . Když jsem pracovala na agentůře, jezdila jsem tu několikrát denně autem . A k benzínové pumpě ÖMV na kávičku. Tak si na ní zajdu i dnes. A jak si tak vykračuji směrem k benzínce, padnou mi do oka známé již oblouky Negrelliho viaduktu. Dnes pod ním denně projíždějí stovky aut. Ale jen v mých vzpomínkách pod ním opět existují položené koleje a po nich uhání "můj vlak".

Ps: V roce 1972 byl na této trati přerušen provoz, a o třináct let později nádražní budova a okolí srovnáno se zemí.



www.soukromeneresti.wbs.cz