Nezapomeňme na revoluční listopadové dny roku 1989

Je to tady, celou Prahou to vře. Co se dalo také čekat. Lidé v ulicích, po zuby ozbrojení příslušníci SNB. A chaos, narychlo vylepované plakáty, letáky jdou z ruky do ruky. A odhodlaný pohled všech, kteří jsou v ulicích. REVOLUCE

Tak to jsem já, listopad 1989Jaroslava Brokešová

V pátek to bylo hustý. Studenti s trikolórami a kytičkami v rukou proti represivním složkám, slzy, krev, masakr a bezpráví na lidech , kteří jdou za svou pravdou a přesvědčením. Legendární NÁRODNÍ TŘIDA .Nikdo si ještě ani pořádně neuvědomoval co se děje. Já taky ne. V pátek večer balím věci na burzu.  V sobotu ráno odjíždím s burzařem Romanem  do Přerova. Jo burzička, sběratelská. Audiokazety a další hafařina která se dá dobře prodat mezi ostatními věcmi. Jedem kolem Václavského náměstí. Socha svatého Václava oblepená plagáty a všude svíčky. Pět hodin ráno. A spousta lidí v tuto dobu nevídaná věc. Policejní vozy v dolní částí Václaváku.

Už v pondělí jasno je. Chaos v ulicích. někde jsem se doslechl, že bude vyhlášeno stanné právo . Soudruzi nelenili. Tanky prý stojí na mladoboleslavské dálnici a jsou připraveni zasáhnout. „Kdo si připne trikoloru, bude mít velký problém“. Dozvídám se od své nadřízené na poště v Jindřišské ulici . Nedbám. Pošťáckou uniformu okamžitě zdobí tříbarevná stužka ve státních barvách. Docela odvaha , ale po mém vzoru se přidala i odvážná část kolegů. dokonce i vedoucí mé čety , paní Jeřábková. Tak to beru . Tato dáma je pěkně od rány a slovem nešetří. Asi má na soudruhy pořádně spadeno. Vyrážíme s poštou do ulic. Máme toho plno, odpolední pochůzky jsou zrušeny . Je plánovaná velká demonstrace . Musím to stihnout roznést včas. V UK, v Rettigové ulici zmatek. Všude studenti. Na chodbách se třídí letáky . Paní vrátná přebírá poštu. Očividně  je ve svém živlu. „Nechcete jim pomoc , pane poštovní“ ? Říká mi a z úsměvem ukazuje na mladého kluka co nese kupu letáků. „Začínám mít opravdu bojovou náladu . Kluk , na tričku sprejem nastříkaná písmena O.F. , a přidán úsměvný smajlík. Tak já se taky tímto účastním odboje. Místo zbraně letáky, ale zaplať pánbuh. Ověnčená dalšími taškami vykračuji po svém rajonů . Kvalitní letáková služba z rukou pošťáka, za chvíli jsou pryč.

Odpoledne mám sraz s Alenkou. Nějak to celé nechápe. Stojíme na dolním konci Václaváku. Tedy respektive zatlačení v ulicích. Všude příslušníci SNB s pendreky a štíty. Nadávky od lidí na jejich hlavu. Z prodejny hudebních nástrojů vyjde hlouček lidí . Jednoho poznávám , je to můj budoucí tchán Pavel. Vidíme se. „ Co tu děláte“! Moc velkou radost nemá že jsme tad. Než jsem mu stačil odpovědět , kordon policajtů se hnul směrem k nám. „Pojďte nám pomoc zatlačit to piáno a zmizte odtut. Před hodinou tady zmlátili řadu lidí a teď je jich víc“ , říká Pavel a já se opírám do nástroje na podvozku. V davu někdo zařve „jede sem vodní dělo“!. „Do prdele“, pryč s tím klimprem , jinak to bude na vyhození“. Dav se hnul souběžně s policajty. Někdo hodil kámen směrem k nim. „Hajzlové komoušský , chcípněte. To byl impuls. „Co mi můžou udělat“? Nechápavě vrtí hlavou Alena a pokračuje. „Vždyť já jim nic neudělala“! Strhávám jí sebou , ona by tady fakt stála jak sloup . Par lidí nám pomohlo zatlačit . Pozdě. Esenbáci se rozběhli. Tlačíme o sto sil. Najednou silná náraz do zad. Všude voda. Jsme mokří jako myši, ale v bezpečí. Někteří v davu upadli. Vidím nějakého kluka jak chce bránit svojí holku co spadla na zem . Nadává policajtům . Rána pendrekem ho umlčí . Oba pak odtahují do přistaveného antonu. Alena má vytřeštěné oči. „vidíš co umí“? Cítím jak mi svírá ruku. Na rozdíl ode mne je podstatně víc suchá ale to jí nevadí. Tiskne se ke mně. cítí ochranu. „Co s námi teď bude“ ? Tázavý pohled. „To je začátek svobody Alenko“. Žhavý polibek a objetí. Objetí lepších zítřků.

( originál článku najdete na  www.soukromeneresti.wbs.cz  )