Tento příběh, kterého jsem se stala tak trochu nečekaně součástí, začal před vánocemi v roce 1985.
Dostala jsem opušťák z kasáren. Jestli to bylo za odměnu, nebo se vojenským činitelům zželelo mé maličkosti, že se na vánoce ani na Silvestra nedostanu volno, to už nevím, zato však vím, jak mě tato krátkodobá návštěva domova mohla zamotat životem. Budu Vám tedy v následujících dnech vyprávět příběh, který by si v ničem nezadal Mulder se Sculiovou s věhlasného seriálu AKTA X . Snad možná proto jsem tento příběh takto nazvala ............
Akta "X" i u násJaroslava Brokešová
Předvánoční shon večerní Prahy. Brouzdáme s Alenkou po zasněžených ulicích a přemýšlíme, čím tak obdarovat své blízké. Všude fronty. Obchodní dům Kotva našlápnutý k prasknutí. A to nás ještě čeká Labuť. Chodit s Alenkou po obchodech je zážitek. Dvě hodiny zkouší jednu věc a pak si jí stejně nevezme. "Aliku, necháme už toho. Přijel jsem přeci jen na pár dnů....." . Můj smutný pohled pod vojenskou beranicí s lesklým lvíčkem znaku ČSSR. Zima pod pláštěm uniformy. Vsunula pod něj své ruce v rukavičkách a snažila se mě zahřát. Pomáhá to. I horká pusa. Má chuť jahod - pomyslím si.
"Tak si půjdeme někam sednout. " říká mi a já se už vidím ve vyhřáte putice s plným talířem před sebou. Představa mi jen zakručela v břiše. "Jsi poklad," opětuji políbení. Za chvíli si to už štrádujeme k Dětskému domu , kde vedle v průjezdu se nachází známá hospůdka, které nikdo nijak neřekne než "U JIHOČECHÚ" . Možná, je to tím, že čepují výborný Budvar. A mají zde výborné chlupaté knedlíky se zelím. Tato kombinace - pohádka. Stůl v rohu se uvolňuje. Máme štěstí, jindy se zde musí i čekat. Tato hospoda je známá - vyhlášená. Dáváme si svařené vínečko, a čekáme než nám přinesou tu baštu. Moje nenechavé ručky začínají šmejdit pod stolem. " Ale Jirko, tady přeci ne". říká, ale stejně se nebrání. Vzpomínka na promilovanou noc. Jako by neměla nikdy skončit. Nebo přerušit, jako právě dnes. Dnes totiž doprovodím Alenku jen domů a já pak pojedu sám do Úval. Nebo ještě před tím skočíme na "rychlovku" někam do baráku, ale v této zimě .... ?
Zítra jsou naši pryč, budu sama doma. Tak si to můžeš jen představovat a vyspinkej se na to. Naše poslední noc ještě než ráno odjedeš." Nádherná představa. "Co si nás ten zarostlej chlap tak prohlíží?" prohodí mezi těmito myšlenkami Alenka a ledabyle pohodí hlavou. Pootočím se. Opravdu, nějaký chlápek napříč lokálem zaregistroval můj pohled a zvedá půllitr na znamení pozdravu. Opětuji. "Ty ho znáš", Alenčin nechápavý pohled. "Nééé, je to jen nějakej šmírák. asi nám závidí", vysvětluji situaci a dodám. " Tak ho trochu vyprovokujeme, ne ?" "Nech toho Jirko", jenom ho ještě popíchneš. "Jdu na toaletu, tak tu nezlob". Dívám se jak odchází a opět se zasnívám. Ani jsem si nevšiml, že chlápek, co ještě před chvilkou seděl a zdravil mě,stojí najednou u mého stolu. "Smím si na chvilku přisednout?" S údivem nestačím odporovat. "Sloužíš u PVO, viď," přechází automaticky k tykání. Z blízka nevypadá tak ošuntěle, snad jen ten neupravený plnovous tomu dává prvé zdání. "Jak to víte", ptám se, ale jë to zbytečné. Jeho zrak směřuje na mé znakové označení Protivzdušné obrany zdobící klopy saka. "Já se o tom nesmím bavit, víte:" "Můžeš mi tykat, já jsem Bruno, Bruno Henke. Rodiče byli němci, proto to jméno." Představuji se také ale stále nechápu jeho intervenci. Asi opravdu nějaký blázen. "Nebudu dlouho zdržovat, jen jsem Ti chtěl něco ukázat. Vytahuje z kapsy značně ušpiněný kapesník a rozbaluje ho. "Víš co to je"? Z kapesníku na mne vykoukla ocelová kostička, tedy značně zdeformovaná ocelová kostička. Něco podobného jsem už viděl, tedy opravdu podobného. Pokud by jich bylo více a bylo by to v celku, mohlo by se jednat o plášť bojové nálože z protiletadlové rakety. "Odkud to máte"? Nebude to asi blázen, jeho přisednutí k mému stolu bylo cílené. "To je tvoje holka ? Hezká. " Usmívám se a on také. lichotka mě potěšila. Jeho tvář se ale najednou svraštila do vážného výrazu. A jako by se rozhlížel okolo, zašeptal. "Našel jsem to !" "Potřebuji zjistit co to přesně je." Pořád nechápu."Našel jsem to před třinácti lety na severu čech. Pracoval jsem tam v té době jako lesník, a tohle jsem tam našel. " Alena se vrací z toalety. "Pokud budeš chtít vědět víc, přijď před půlnocí do vinárny "K PIARISTUM" do Panské ulice. Budu tam. Potřebuji to vědět......" , stačí ještě zasyčet při odchodu. Alenka učesaná, čerstvě přelíčená s údivem na tvářičce. "Co ti chtěl ten chlap, snad Tě tady nebalil ?" Tak to se směji. Ne, jen Ti přišel složit poklonu, prý jseš hezká holka, ale třeba Ti to řekne sám a pošle panáka. Otáčím se ke stolu, kde seděl náš neznámý. Jako bych chtěl něco ještě říci na jeho adresu, ale slova mě zmrzla na rtech. Místo bylo prázdné, jen nedopité pivo na stole zůstalo.
"No vždyť to říkám, cvok", čertí se Alena. "Nemysli už na to miláčku", snažím se navázat nit předchozí zábavy. Celkem se mi to podařilo. Večer byl opravdu náš. A nezůstalo jen u jednoho svařáčku. V deset se loučíme před domem ve Wenzigové ulici na Praze2, kde Alenka bydlela. "Nahoru se mnou nechoď. S tátou je to sice už dobrý, ale nechci po zbytek noci rozvádět téma, že jsem byla až do teď s Tebou. Víš jak to je". Chápu jí. Tak zítra miláčku. Náš poslední den a pak žhavá noc.Dlouhé políbení.
Odcházím na Pavlák a v myšlenkách mi zní slova neznámého. " .....musím to vědět, našel jsem to:"
Jestli je to opravdu blázen, tak těm se nesmí odporovat. Poslední vlak mi jede v půl jedné, skočím tedy k Piaristům. A jak vcházím do Panské ulice, začínají se do mrazivé noci snášet první vločky sněhu............
pokračování příště
