akta "X" pokračování třetí

Z minulého dílu............................. ............................"Nastupte si soudruhu svobodníku", nenechá mě druhý ani vydechnout a jen povytáhne obočí. "Pojedete s námi, chceme se Vás jen na něco zeptat" ! ............................. ............................ Stůl, tři židle a v rohu vyhaslá kamna. Jeden z pánů povídá. "Není to tu moc útulné, ale tam, kam tě pošleme to nebude o nic lepší. ............................. ............................Stejná usměvavá tvář mě v ten den už podruhé zdravila. "Věděl jsem že přijdeš". "Pane vrchní, dvakrát francouzský końak"............................. AKTA "X" Pokračování třetí

Srbská Kamenicepřevzato z internetu a upraveno
Leden 1972   *  Děčínská nemocnice

Obyčejná všední lednová středa, cvrkot na nemocničních chodbách nabírá obrátek. Sestřičky v krátkých sukýnkách uniforem a páni doktoři vracející se z velké vizity. V jedné s ordinací se právě stříhá sádrový obvaz, který ještě před chvílí fixoval pochroumanou ruku. Primář chirurgického oddělení prohlíží proti světlu čerstvý rentgenový snímek. "Tak jsme v pořádku" , říká a otáčí se k pacientovi. Ten si očividně oddechl. Poslední střih, definitivní tečka. "Ne, že jí budete hned namáhat, předepíši vám rehabilitaci", rada zkušeného felčara. "Já znám takové, jako jste vy, přijedete domu a budete chtít vše dohnat co jste zameškal", pokračuje a vyplňuje poslední řádek chorobopisu.
Pacient si jed tiše povzdechne, a snad si v duchu pomyslí. Jo dohnat, sezóna minulého roku je ta tam. Lovecká brokovnice jen nečině shlíží ze stěny jediné obývané místnosti domku na kraji vesnice.
Snad jen pozvání na oslavu Poslední leče v Janském ho vyvedla ze stereotypu nečinnosti. Alkohol tekl proudem, pozvání na panáky nemohl odmítnout. "Na zdraví, pardon na tvou ruku", hecování od kamarádů. Jako by se mu snažili zahnat ty bolestivé chvíle které musel prožít před pár měsíci. Těžební práce v lese. Pracovní úraz jako hrom. Uvolněné klády, jeho tělo v nečekané pasti. Nebýt spolupracovníků, kteří hned zasáhli, dopadlo by to zle. Polesný  zuřil, jako ostatně při každé mimořádné události. A pokračoval i večer v hospodě. "Chlap jako hora, práce udělá za dva a teď bude marodit, když je potřeba každá ruka. Ta jeho je v trapu", lamentuje nad rozpitým pivem. "A jeho stará taky", pokračuje. "To jsi nemusel Karle, Brůno je výbornej chlap, i když to někdy přežene. A všichni víme jak to bylo s Martou", zastává se ho jeden se spolustolovníků. "Máš recht", říká třetí, "mohlo to dopadnout daleko hůř". Harmonikář v rohu vyhrává svoje šlágry.
Brůno harmoniku neslyšel, ležel v posteli, pár kilometrů odtud, obvázán od hlavy až k patě.Nad postelí na stěně visí svatební fotografie. Nesundal jí, nemohl na ní zapomenout, stále věřil, že se stane nějaký zázrak. Žili si spokojený život, i když bez dětí. Zlom nastal před čtyřmi lety. Otevřené hranice osmašedesátého roku. Pozvání od tety z Mnichova. Užili si nádherných čtrnáct dní dovolené s výletem do Švýcarska. Příbuzná je přemlouvala ať zůstanou. On nechtěl. Neměl sice v Čecháh žádné rodinné kořeny ale scházel by mu jeho les, nezvykl by si. Vrátili se a začalo to mezi nimi skřípat. A tak jednoho rána, které předcházelo žhavému letnímu dni přišla mrazivá zpráva v podobě narychlo psaného dopisu. "...Odjíždím, víš kde mě máš hledat.....". Věděl. Sáhl po rozpité láhvi rumu, která mu v posledních dech často dělala společnost více než jeho vyvolená. Snad by odjel i on, ale pak přišel srpen a s ním uzavřené hranice na západ. A on stále věřil, že se stane zázrak.Teď tu leží jako mrzák a jen starostlivá sousedka mu uvaří, poklidí......
Ze vzpomínek ho vytrhne sestřička s otázkou. "Máte stejnou adresu Vašeho pracoviště jako před půl rokem"? To mohl být v klidu, kamarádi se za něj u polesného zaručili. "Ano, a ve vousatém obličeji zasvítil úsměv". Doktor vsune chorobopis do složky a předá ho sestře. "Založte to do kartoteky, teď už nebude potřeba". Sestra otevírá šuplík s předepsaným velkým písmenem "H" a poslušně zakládá složku. Doktor se zvedá a podává ruku k rozloučení. "Tak pane Henke, ať se už raději nesetkáme". Lehké stisknutí ještě nedávno poraněné pravice. "Nashledanou", říká Bruno. "Raději sbohem", směje se doktor a zavírá za ním dveře.
O hodinu později již sedí ve své oblíbené českokamenické hospůdce. Gulášek se "šesti" a napěněný půllitr piva. Co více mu schází k životu. Na lesní správu zajdu až zítra, co si kazit tento den. Nestojí o nějaké lítosti na jeho hlavu. Pár kamarádů ze sousední vísky má, jinak si stačí sám. Za ty čtyři roky si zvykl. Samota, to byla jeho nejčastější společnice. A toulky po svém lese. Musí alespoň zkontrolovat jestli je zvěř zaopatřená. Venku jsou kruté mrazy, zásypy v krmelcích určitě zmrzly. Dnes večer se na to mrknu. "Byla tady po tobě sháňka, Bruno", servírka nese horký grog a staví ho před něj na stůl. Jen jí pokyne svou čerstvě uzdravenou pravicí. Nemusí nic říkat, všichni v okolí znají jeho příběh. Vychutnává zlatavý horký nápoj, a sleduje okny zasněžené náměstíčko. Za pár minut nastoupí do místního autobusu a nechá se unášet ke svému domovu. Zná tu cestu zpaměti, mockrát jí šel pěšky. I za deště a plískanic. Ale teď se přeci musí opatrovat. Autobus vyjíždí z lesa a ve výhledu se otevírá panoráma malebné vísky. Pár dřevěných chalup roztroušených na stráni. Ta na kraji vesnice je jeho. Kostelík na vršku právě odbíjí druhou odpoledne. Zvony vyzvání jako na přivítanou ztraceného syna. Víska Kamenice, která už od nepaměti nese před svým názvem, "SRBSKÁ".

pokračování příště