Klausovy žárovky

Snaha Václava Klause vyčlenit se za každou cenu, strhávat na sebe pozornost a bezhlavě kritizovat všechno okolo nabrala nový rozměr.

Tentokrát se pustil do nebohých žárovek. Snad každý rozumný člověk ví, že úsporný spotřebič je lepší než ten, který energií plýtvá. Ať už se jedná o ledničku, pračku, auto, letadlo, budík nebo žárovku, přístroj, který spotřebuje méně energie je logicky více žádoucí než ten, který žere víc. Panu prezidentovi zřejmě logika v jeho honbě za věčnou slávou začíná unikat. Ovšem nezlobme se na něj, on za to v podstatě nemůže.

Od prvního září 2009, čili ode dneška, vstupuje v platnost nařízení EU zakazující prodávat stowattové edisonovské žárovky. Proč? Protože jsou nehospodárné. Starý typ edisonovské žárovky totiž spotřebuje velkou část elektrické energie na produkci tepla. Z celkového množství elektrické energie je tedy jen část využita na produkci světla, což by měl být, pravda, hlavní účel žárovky. Na topení máme radiátory.

Naštěstí se však chytré hlavy z kruhu vývojářů žárovek  daly dohromady a vyvinuly žárovku úspornější, jež se nezahřívá. Nová moderní žárovka tak na stejnou svítivost spotřebuje mnohem menší množství elektrické energie, než žárovka edisonovská. Kde je tedy problém? Proč se pan prezident zlobí? Vadí mu snad prostupování evropské byrokracie na český trh? Nejspíš ano. Ovšem v tomto případě jde o vcelku bohulibé nařízení – tím, že se stowattovky stáhnou z obchodů ušetří průměrná rodina možná až tisíce korun ročně. O co tedy jde? Napoví nám úryvek z projevu pana prezidenta modré planety uvedený v článku iDnes z 28. srpna 2009:

"Kdybych byl normálním občanem, který běžně chodí do našich nákupních center, tak bych opravdu před 1. zářím skoupil na zbytek svého určitě už ne dlouhého života dostatečnou zásobu žárovek, abych používal staré dobré edisonovské žárovky a nenaskakoval na tu modernu, která dnes kolem nás vzniká," řekl Klaus při představení své nové knihy Modrá planeta v ohrožení.

Podle vlastního vyjádření má náš pan prezident obavy. Nejen z nakupování v obchodních centrech, ale i tak ňák obecně z nastupujícího strašáka moderny. Podobný strach zažívá například i moje babička, která se například bojí sáhnout počítači na myš. „Co když to pokazím, proboha!“ … „Ale babi …“, říkávám rezignovaně. Prostě to nemá cenu. Babička si vytvořila určitou představu o počítačích, jež přestože nemá s realitou mnoho společného, jaksi podvědomě jí brání ve vstupu do světa moderních technologií.

Samozřejmě, že se na babičku nezlobím. Kdepak. Zkrátka má svůj věk a s věkem přichází i náležité vrtochy. Ze stejného důvodu také chápu našeho pana prezidenta. Tímto mu tedy posílám přátelské poplácání po ramenou a slib, že pokud budu mít čas, tak skočím do supermarketu, koupím mu staré dobré edisonovky a osobně přinesu k Hradní bráně.