Zelený úděl a věda

Jedním z předpokladů pro legitimní veřejnou diskusi o Zeleném údělu je desakralizace klimatické vědy a její snesení z pomyslného Olympu zpátky na zem. Green Deal je politikum, ne vědecký projekt.

„Globální panel vědců zveřejnil svůj nejnovější verdikt ohledně klimatické krize a toho, jak musíme reagovat“ – těmito slovy letos v březnu informovala Evropská komise veřejnost o nové zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) a podotkla, že zprávu vítá a znovu potvrzuje svůj závazek k ambiciózní klimatické akci.

Pro situaci, ve které se nacházíme, je to velmi výmluvné. Green Deal a podobné plány v řadě států světa znamenají zlatý věk pro vědu. Jakkoli se u nás i leckde jinde ve světě vědci cítí nedocenění a podfinancovaní, zdá se, že nikdy v dějinách neměla věda tak silné postavení a tak výrazný vliv na věci veřejné jako nyní.

Zelený úděl s vědou stojí a padá – respektive s tou částí vědecké obce, která hlásá tezi o existenční hrozbě vyplývající z lidmi způsobené změny klimatu a žádá přijetí odpovídajících protiopatření. Jsou to totiž především závěry těchto vědců, a zvláště pak IPCC, čím je radikální zelená politika EU odůvodňována. Unie se také zavázala, že v boji proti změně klimatu se bude řídit „nejlepšími dostupnými vědeckými poznatky“ a na vědu spoléhá jako na hybnou sílu transformace. Konečně, postuláty klimatické vědy mají být podle Bruselu zaneseny do vzdělávacích systémů a mají se stát součástí „klimatické gramotnosti“.

Prominentní zastánci nynější klimatické politiky nám říkají, že věda „hovoří velmi jasně“ (Ursula von der Leyenová), že ji musíme „následovat“ (Frans Timmermans), „poslouchat“ ji (Greta Thunbergová, Peter Liese) apod. Generální tajemník OSN António Guterres dokonce před několika dny varoval před „podvracením vědy a šířením dezinformací“, což prý podkopává potřebnou klimatickou akci.

Jsme přesvědčováni o tom, že ohledně globálního oteplování existuje „vědecký konsensus“, že diskuse ve vědě skončila. Brusel si veřejnou debatu na toto téma představuje už leda v tom duchu, že je třeba na základě vědeckých důkazů „rozvinout konstruktivní a otevřený dialog“ s těmi, „kteří změnu klimatu popírají, pochybují o ní nebo zdržují opatření“, protože správná fakta jsou prý prvním klíčovým krokem v boji proti dezinformacím a ve vyvracení mýtů.

Dostali jsme se tak do fáze, kdy se určitá vědecká teorie stává hybatelem politiky, nezpochybnitelnou pravdou, novým kritériem morálky i zaklínadlem pro prosazení dalekosáhlých opatření měnících hospodářský i společenský systém, a to bez plnohodnotné demokratické diskuse.

Vraťme diskusi o klimatu zpátky na zem

Jedním z předpokladů pro legitimní rozhodování o Zeleném údělu a o celé otázce klimatu je desakralizace klimatické vědy a její snesení z pomyslného Olympu, odkud si zvykla udávat směr, zpátky na zem. Musíme se zbavit fascinace vědou a slepého následování jejích pokynů. Demokratické instituce by měly znovu převzít autoritu i plnou odpovědnost, a ne být tiskovými mluvčími vědců a vykonavateli jejich vůle.

V této souvislosti si dovolím nabídnout několik poznámek:

• Slovo vědec je prostým označením profese. Jeho synonymy jsou výzkumník, výzkumný pracovník nebo badatel. Jde o pojem zcela neutrální (bez kladného či záporného znaménka), ze kterého automaticky nevyplývá, že by mělo jít o člověka moudrého, osvíceného, charakterního, věnujícího se obecně prospěšné činnosti, pilného, neúplatného či nikdy nechybujícího. Předpokládat něco takového dává asi takový smysl, jako bychom vnímali a priori s nadšením, obdivem a úctou příslušníky profesí typu politik, advokát, herec, spisovatel, hokejista nebo kuchař. Stejně jako oni i každý vědec musí sám přesvědčit o svých kvalitách.
• Právě tak na vědu jako celek bychom měli nahlížet neutrálně a s odstupem jako na odvětví lidské činnosti, které se věnuje získávání a utřiďování poznatků různého druhu. Její případnou užitečnost je třeba posuzovat na jednotlivých úsecích a závisí na mnoha faktorech – například na tom, co je předmětem zkoumání, kdo zkoumá, pro koho zkoumá, kdo výzkum financuje, jaké jsou náklady v poměru k výstupům, kdo bude z výstupů těžit, zda jde o vědu deskriptivní, nebo normativní, zda jde o obory exaktní či „měkké“ apod. Přínos je samozřejmě často relativní, protože něčí úspěch může znamenat prohru či nevýhodu pro druhého. Zkusme si pro názornost zasadit do těchto úvah několik velmi rozdílných oborů, jako jsou výzkum a vývoj léčiv, studium tropických nemocí, astronomie, filologie, antropologie, vývoj zbraní, vývoj výpočetních technologií nebo genderová studia, a uvidíme, jak složité je hledat pro vědu (respektive všechno, co je tak označováno) souhrnné hodnotící soudy.
• Zaštítit se vědou a zapřáhnout ji do svých služeb dokázala i leckterá zločinná ideologie. Komunistický režim se odvolával na „vědecký světový názor marxismus-leninismus“ a snažil se budovat „socialistickou vědu“ jako jeden z hlavních činitelů úspěšného rozvoje společnosti, který proniká všechen společenský i hospodářský život. Také nacisté opírali svůj požadavek na panování německé „Herrenrasse“, svoji politiku zotročování a vyvražďování celých národů a ras nebo eugenické experimenty o „vědecké“ teorie.
• Věda není neomylná a nepřichází vždy hned na poprvé ke správným závěrům, respektive svoje závěry často přehodnocuje. Známe bezpočet příkladů z minulosti, kdy různé široce přijímané vědecké teorie byly překonány – třeba o tom, že Země je středem sluneční soustavy, že těžší předměty padají dolů rychleji než lehčí, že Pluto je planeta, o existenci tajemné substance éter nebo varování před hrozbou globálního ochlazování ze sedmdesátých let minulého století. Dokonce sám IPCC přiznal v roce 2010 závažné pochybení, když do jedné ze svých zpráv zahrnul nepodloženou předpověď, že většina himalájských ledovců roztaje do roku 2035.
• Správnost vědeckých tezí nevyplývá z počtu vědců, kteří je zastávají. Neměli bychom být tedy ohromeni údajným „vědeckým konsensem“. Jediný badatel může přesvědčivými důkazy překonat zažité teorie. Jak před mnoha lety poznamenal vědec Luboš Motl: „Konsensus ve vědě není argument. Pokud se o to budete snažit, nikdy se k pravdě nedostanete. … Pokud existuje konsensus, který vyvěrá z argumentů, nikdy se nemusí obhajovat a zaklínat tím, že je to konsensus. Jablko padá dolů v důsledku gravitačního pole, ale pro toto tvrzení nikdo nebude používat tvrzení, že to je konsensus. To je prostě fakt, který se dá dokázat. Konsensus není třeba a tvrzení, že za něčím stojí konsensus, by mělo být pro mnohé varováním, že se děje něco nekalého. Pokud prostě existuje jeden dobrý důkaz, že se v tomto století oteplí o tři či více stupňů, tak by se dal sepsat do článku, ale ten článek prostě neexistuje.“
• Klimatická věda je dnes silně zpolitizovaná a čelí pokušením, která nutně vyvolávají pochybnosti ohledně její objektivity. Jednak se stala základnou environmentálních aktivistů, kteří míchají vědu s politickým přesvědčením (např. sám bývalý předseda IPCC Rádžendra Pačaurí při svém odchodu z funkce v roce 2015 uvedl, že ochrana planety Země je pro něj náboženstvím a dharmou) a nejeví pochopení pro opačné názory uvnitř oboru ani mimo. Navíc, jestliže Zelený úděl a podobné programy v jiných západních zemích jsou existenčně závislé na klimatické vědě, tak to do značné míry platí i naopak. Kdyby nebylo klimatického alarmismu, neměla by ani klimatologie svoje nynější postavení, zájem veřejných činitelů i lidí, ani obří finanční zdroje. Z těžké váhy vědy by se znovu smrštila do svých původních skromných rozměrů.

Zelený úděl je politikum, ne vědecký projekt

Tento článek není ani v nejmenším zaměřen proti vědě. Sám mám kladný vztah a respekt ke staré poctivé vědě, kterou u nás reprezentují třeba jména jako Jaroslav Heyrovský, Otto Wichterle nebo Antonín Holý – a věřím, že drtivá většina čtenářů to cítí stejně. (Laskavý a humorný obraz vědců tohoto ražení nám zanechali pánové Vodňanský a Skoumal v písni Vědecký kongres.) Bohužel v dnešní době se pod pojem vědy zahrnuje ledacos, nad čím by naši dávní učenci asi kroutili hlavou. 

Cílem tohoto textu je varovat před nepřijatelným zacházením s kartou vědy v kontextu Zeleného údělu. Nesmíme přijmout hru, kdy je v odkazu na klimatickou vědu a její „konsensus“ lajnována převratná změna hospodářského systému a celé reality kolem nás, aniž by mohla proběhnout skutečná, celospolečenská diskuse.

Co znamená v praxi Green Deal? Soubor bolestivých opatření, která mimo jiné přinesou další výrazné zvýšení cen zboží i služeb, další tíživou regulaci a administrativní zátěž pro podnikatele i občany, konec klasických automobilů a která ohrožují konkurenceschopnost našich podniků ve světě. Všechno jsou to bytostně politická témata a rozhodování o nic musí být politické.

K názorům a doporučení vědců můžeme přihlížet, nesmějí však být diktátem, nesmějí být prostředkem pro umlčování kritiků, nesmějí být universální výmluvou politiků.