Uprchlické kvóty 2 roky poté (V): Proč si Brusel na kvótách tolik zakládá

Přerozdělování a kvóty jsou nejvlastnějším vyjádřením duše evropského levicově-pokrokářského, byrokratického centralismu. / Pátý díl seriálu k druhému výročí a ke konci kvót.

Myšlenka přerozdělování (neboli tzv. „relokace“ či „alokace“) migrantů mezi členskými státy není nová a rozhodně se neobjevila až v souvislosti s migrační krizí. Stejně jako řada dalších projektů, které jsou nyní předkládány, byla v teoretické rovině rozvíjena už řadu let a čekala jen na vhodnou chvíli. Příležitost nastala na jaře 2015, kdy se unijní orgány jaly tento koncept prosazovat s velkou vehemencí a proměnily jej v perlu v koruně svých receptů na řešení krize.

Proč si ale vlastně Brusel na kvótách tolik zakládá? Důvodů vidím hned několik. Všechny se prolínají a souvisejí s nejniternější povahou evropského levicově-pokrokářského, byrokratického centralismu.

– Kvóty určované unijními orgány odpovídají vizi evropských centralistů vše řídit a organizovat z jednoho osvíceného ústředí, které jediné je v jejich očích schopno spravovat velké (ale i menší) záležitosti kontinentu. Zapadají do světa nadutých bruselských „ředitelů zeměkoule“, kteří se cítí být povoláni udávat směr, vše byrokraticky plánovat, sterilně zprocesovat, či slovy Petra Robejška „zmatematizovat do tabulek“.

– Evropský centralismus se snoubí s levicovým pokrokářstvím a je sám jedním z jeho výronů. Kvóty jsou přitom tradiční součástí levicového pohledu na svět. Staří i noví marxisté je předepisují v nejrůznějších oblastech života, jako je zastoupení pohlaví a různých menšin tu či tam, podíl domácí kulturní produkce v médiích či organizace zemědělské výroby (cukerné kvóty, kvóty na mléko apod.). O přerozdělování obecně to platí tím spíše.  

– Pohodlné „řešení“ problémů jejich tupým přerozdělením mezi všechny členské státy (často pod líbivým heslem solidarity) je v Unii obvyklou praxí. To už dobře známe z dluhové krize. Zdá se, že centralisté se často spokojí s tím, že problém přerozdělí mezi všechny členské státy, a tím je z jejich pohledu vyřešen. Výmluvný je v tomto smyslu výrok bývalého předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze, který zazněl v rozhovoru pro Lidové noviny z 29. února 2016: „[K]dyby se opravdu všechny země podílely na přerozdělení uprchlíků, žádná krize by neexistovala. Evropská unie má přes 500 milionů obyvatel v osmadvaceti zemích. Když do nich rozdělíte milion, dva miliony uprchlíků, nikdo si jich ani nevšimne.“

– Nezapomínejme také na to, že zastánci „stále užší unie“ se dívají na EU jako na vznikající státní útvar. Konkrétně v oblasti azylové politiky Komise už dávno deklarovala cíl vybudovat z Unie „jednotnou oblast ochrany pro uprchlíky“,[1] čímž je třeba rozumět nastavení takových podmínek, kdy EU bude z hlediska žadatelů o azyl jednotným celkem spravujícím azylovou politiku jako stát. Z tohoto úhlu pohledu se přerozdělování jeví jako pouhý vnitřní přesun v rámci jednoho útvaru. Konečně např. v Německu jsou žadatelé o mezinárodní ochranu mezi jednotlivými spolkovými zeměmi také rozdistribuováváni v poměru podle počtu obyvatel.

Tolik k pohledu unijních institucí. V příštím – už šestém – díle shrneme základní argumenty proti uvedenému přístupu.

[1] Zelená kniha o budoucím společném evropském azylovém systému, COM(2007) 301 final [6. 6. 2007].