Unie a její zelený úděl

Klimatické třeštění nabírá dosud nevídaných otáček. EU jakožto ústřední hybatel maniakálních ambic řídit podnebí chce být předvojem a příkladem celému světu. Boj proti „uhlíku“ se stává hlavním tématem unijní politiky.

Tři roky jsem se ve svých rozborech a komentářích unijního dění věnoval převážně diskusi o budoucnosti EU-27 (též proces reflexe či cesta do Sibiu), která byla zahájena po britském referendu a skončila na přelomu jara a léta 2019. Posledním rozloučením s tímto tématem byl stručný shrnující článek v letním Newsletteru IVK. Pro zvláště zainteresované čtenáře jsem pak tuto látku zevrubně zpracoval v knize, která by se výhledově měla objevit na pultech.

Naděje na zásadní reformu Unie během uvedeného období postupně vadly, až nakonec zcela zašly. V úplnosti byl zachován kurz více Unie – více doleva. Pro zahleděnost do tohoto neblahého vývoje v jeho souhrnu jsme možná nevěnovali dostatečnou pozornost některým dílčím okruhům, z nichž jeden se v samém závěru rasantně vyšvihl na scénu a opanoval ji. Mám na mysli boj proti změně klimatu.

Nová vlna alarmistického třeštění

Svou „klimatickou politiku“ Unie předurčila už v samém začátku brexitové diskuse, když 5. října 2016 ratifikovala Pařížskou dohodu o změně klimatu (2015). Smluvními stranami se postupně staly také všechny členské státy; ČR jako poslední z nich v listopadu 2017.  

Unie jako svůj příspěvek v rámci plnění dohody přijala závazný cíl snížit do roku 2030 domácí emise skleníkových plynů alespoň o 40 % oproti roku 1990 (o kterém rozhodla Evropská rada už v říjnu 2014).

Drakonický závazek byl dán a mohlo se zdát, že v rámci diskuse unijních špiček o základním směřování EU-27 bylo téma pro tuto chvíli vyčerpáno. Tento dojem byl jen povzbuzen tím, když Bratislavské prohlášení a plán ze září 2016 o klimatu zcela mlčely a když Římské prohlášení z března 2017 se jej dotklo jen okrajově (s tím, že Unie má prosazovat „konstruktivní celosvětovou politiku v oblasti klimatu“).

V roce 2018 ovšem nastal zvrat, když se na celém Západě vzedmula – bez jakékoli zjevné příčiny ve vývoji klimatu nebo ve vědeckých objevech – nová vlna klimatického alarmismu. Nastala – vypůjčím-li si slova Jiřího Weigla – „exaltovaná hysterie, jejímž symbolem je švédská školačka Greta Thunbergová“. Jedna neuvěřitelná zpráva začala překonávat druhou. Prostor kolem nás se ponořil do surrealistické změti výkřiků o uhlíkové stopě, nerození dětí, nelétání letadlem, nejedení hovězího, klimatickém žalu, nebo pátcích pro budoucnost.

Závazek ohledně roku 2030 najednou začal být nedostatečný a různí aktéři se začali předhánět v návrzích, kam jej dále posunout. V červnu 2018 takto komisař pro klimatickou akci a energetiku Miguel Arias Canete prohlásil, že Unie by měla usilovat o navýšení cíle na úroveň mírně nad 45 %. Evropský parlament v březnu 2019 v rezoluci o změně klimatu požadoval již dokonce dosažení prahu 55 %.

Zároveň se stále častěji začal skloňovat pojem tzv. klimatické či uhlíkové neutrality. Tento koncept předpokládá, že emise skleníkových plynů jsou sníženy téměř k nule, přičemž veškeré zbývající jsou vyváženy projekty, které je pomohou vstřebat. Jako termín, v němž by mělo být tohoto cíle dosaženo, byl nejčastěji uváděn rok 2050.

Komise se přihlásila k vizi dosažení klimatické neutrality do poloviny století ve sdělení Čistá planeta pro všechny. Evropská dlouhodobá strategická vize prosperující, moderní, konkurenceschopné a klimaticky neutrální ekonomiky z konce listopadu 2018. Tentýž požadavek pak vznesl Evropský parlament v uvedené rezoluci z března 2019. Před summitem v Sibiu myšlenku podpořilo osm členských států a další se k nim postupně přidávaly.

Klimatická neutralita potvrzena jako cíl

Rozhodující chvíle klimatické neutrality přišla na summitu v červnu 2019, kde měl být završen proces reflexe přijetím nové strategické agendy, tj. dokumentu, jímž Evropská rada vytyčuje obecné směry a priority činnosti Unie pro daný institucionální cyklus. Zároveň zde měly být přijaty závěry Evropské rady o změně klimatu.

Při značné převaze alarmistů se diskuse už nevedla ani tak o zakotvení samotného cíle klimatické neutrality, jako o termínu. Nešlo už tedy o to, jestli vůbec, ale kdy (!). 

Ve strategické agendě tak byl vymezen prioritní okruh budování klimaticky neutrální, ekologické, spravedlivé a sociální Evropy, v němž se mimo jiné uvádí, že „EU může a musí jít příkladem tím, že provede důkladnou transformaci svého hospodářství a společnosti v zájmu dosažení neutrality z hlediska klimatu“. 

V závěrech o klimatu byl stanoven cíl zajistit „přechod ke klimaticky neutrální EU […], který zachová evropskou konkurenceschopnost, bude spravedlivý a sociálně vyvážený, zohlední vnitrostátní situaci členských států a bude respektovat jejich právo na určení vlastní skladby zdrojů energie, přičemž bude vycházet z již dohodnutých opatření pro dosažení cíle snížení emisí do roku 2030“. 

Včlenění termínu 2050 se bránily především Polsko, Česká republika, Maďarsko a Estonsko, a do závěrů ani do strategické agendy se tak nedostal. Alarmistické státy si nicméně vyžádaly, aby do závěrů byla zapracována poznámka pod čarou, která uvádí: „Dle velké většiny členských států musí být neutrality z hlediska změny klimatu dosaženo do roku 2050.“

Zelený úděl

Environmentalistickou strunu ještě více rozezvučela nastupující předsedkyně Komise von der Leyenová. Ta ve svém kandidátském projevu v Evropském parlamentu 16. července 2019 uvedla: „Chci, aby se Evropa stala do roku 2050 prvním kontinentem na světě, který bude klimaticky neutrální. Aby se to podařilo, musíme společně podniknout odvážné kroky. Náš současný cíl snížit emise do roku 2030 o 40 % nestačí.“ Musíme jít dále. Musíme usilovat o víc: o 50 %, ne-li o 55 %. Aby se tak stalo, předloží prý v prvních 100 dnech ve své funkci návrh unijního předpisu o klimatu, „díky němuž se cíl pro rok 2050 stane právně závazným“. Tento akt označila jako Zelený úděl pro Evropu[1] (angl. Green Deal for Europe, fr. pacte vert pour l’Europe)..

Dodala: „Bude to znamenat změnu. Přispět bude muset každý z nás, každé odvětví, od letectví až po námořní dopravu. Jeden každý z nás bude muset změnit způsob, jak cestuje a žije. Emise musí stát tolik, aby to změnilo naše chování.“

V souběžně předloženém materiálu Politické směry pro příští Evropskou komisi (2019–2024) – „Unie, která si klade vyšší cíle: Moje agenda pro Evropu“ von der Leyenová zdůraznila: „Stát se prvním klimaticky neutrálním kontinentem na světě je největší výzvou a příležitostí naší doby.“ Poznamenala také: „Inspiruje mě vášeň, přesvědčení a energie milionů mladých lidí, jejichž hlasy jsou slyšet v našich ulicích i v našich srdcích. Zasazují se o svoji budoucnost a je povinností naší generace přinést jim výsledky.“

Nové hlavní téma

Environmentalismus – a v jeho rámci zvláště boj proti změně klimatu – byl už dávno jedním ze základních ideologických pilířů EU. To, co se děje v posledních měsících, kdy bylo vystavěno na piedestal zlaté tele klimatické neutrality a kýčovitá ikona školačky Gréty, ovšem překonává všechny hranice. 

Zdá se, že v nejbližší době půjde o nejpřednější ze všech témat. Jestliže jsem považoval před několika lety za potřebné zaměřit se přednostně na migrační krizi a v uplynulých měsících na reakci Unie na brexit, z posledních událostí vyvozuji, že nyní nastává čas přesunout pozornost tímto směrem.   .

___________________________________________  

[1] Též překládáno jako Zelená dohoda pro Evropu.