Další pokračování románu Až dozrají kdoule, jehož děj se odehrává v České republice daleké budoucnosti. Tentokrát kapitola 5 obraz 8. Neděle 24. prosince 2084
neděle 24. prosince 2084
Novoknínská hospůdka „Good Vibes Pub“ byla na Štědrý večer poloprázdná. Vedle Olivera Kasala a starosty Lázničky, kteří seděli u okna s nejlepším výhledem na náměstí, se osazenstvo dalo spočítat na prstech jedné ruky. Štamgasti postaršího věku se hrbili nad svými sklenkami a talíři jako smuteční vrby. V koutě stál stroze ozdobený umělý stromek. Na pozadí tiše zněly americké vánoční písně. Vše obklopoval zvláštní odér, jemuž udávali tón pečený krocan, vonné tyčinky a cigarety.
„A stejně si na tohle nikdy nezvyknu, ty vole,“ povzdechl si hostinský, sleduje s chmurným výrazem dění venku. „Co je tohle za Vánoce? Co je tohle za Knín? Do psích prdelí, co se to se všim stalo?“
I když jemně poprchávalo, na náměstí zůstávaly četné hloučky mladých. Ozývaly se cizojazyčné rozhovory, výkřiky a chechot. Dole u znovuotevřené školy parta pubescentů řádila s pyrotechnikou. Z mešity k nim právě nasupeně vypochodoval světle oděný muž s plnovousem a fezem, aby je pokáral.
Láznička si cucnul peprmintky, máchnul rukou a schlíple zachrčel cosi nesrozumitelného.
„Čeho jsme se to dočkali, viďte?“ poznamenala důchodkyně v kanárkovém svetru u vedlejšího stolu. „Tak pěkně jsme si tady žili, tak nádherně jsme si žili sami pro sebe… A mohli jsme si tak žít dál, klidně až do smrti. Proč jenom tohle všechno nemohlo přijít až za pár let? Stačilo pár mizernejch let…“
„Přesně, Sofi, pár let,“ přizvukoval Kasal a otočil do sebe sklenici grepového piva. „To mi neříkej, ty vole, Kevine, že to nešlo nějak zařídit, že jste nemohli s Oktábcem udeřit na ty správný místa. Celý ty roky mi to vrtá hlavou. Jaký von má konexe, kolik má prachů… Dalo se to přece nějak vochcat, kurva. Mohli jsme tady dožít pěkně po našem, jak jsme byli zvyklí, všechno při starým, pohodička, klídek…“
Láznička bouchnul do stolu. „Do hajzlu, kolikrát už jsme tohle probírali! Kolikrát eště chcete slyšet, že se nedalo dělat vůbec nic. A náš milej Oktábec? Ta svině se mnou normálně vyfakovala. ‚Tenhle rozjetej vlak už nikdo nezastaví‘, tak mi to říkal. Že prej, co bysme nechtěli.“ Vyprázdnil stopičku zelené, odkráčel za bar a vrátil se rovnou s celou lahví, kterou výmluvně položil před hostinského.
Kasal starostovi nalil panáka a pak si sám nabral mamutí dávku peprmintky do sklenice od piva. Loknul si a pokračoval ve svém naříkání: „A co udělali s kostelem, to je masakr, to je totální humáč! Co si o sobě myslej? Tohle přece nejde. Copak tady neexistuje ňáká ochrana památek nebo tak něco, do píče?“
Láznička se zamračeně podíval na nasvícenou mešitu na protější straně náměstí. Bývalý kostel svatého Mikuláše by v ní po radikální rekonstrukci už nikdo nepoznal. Zdivo překryly bílé obkládačky, starou barokně vyhlížející báň na věži nahradil útlý vysoký minaret, původní červené střešní tašky ustoupily lesklým zeleným.
„Jako bys tam někdy chodil, ty vole,“ uchechtl se starosta poněkud nuceně.
„Kurva, no tak nechodil no, to je pravda,“ připustil Kasal. „Nikdo z nás se tam nehrnul, když to bylo eště votevřený. A to už je beztak dávno – posledních asi dvacet let už to bylo zabedněný, že jo, mimo provoz. Už to jenom pustlo, než to dal Oktábec aspoň trochu dohromady. Ale stejně… stejně to sem tak ňák patřilo. Prostě to patřilo k tomu náměstí, k tomu panoramatu. Byli jsme rádi, že tu ten barák je. Bez něj je to všechno nějak… jiný, divný.“
„Jo, to máš recht, ty vole,“ řekl Láznička posmutněle. „Tamto bylo okay, stylový. Tohle je tady jako pěst na voko.“
„A to hejkání, když se svolávaj dovnitř!“ vedl si dál Kasal svou. „A eště to pouštěj z tlampačů! Vážně k zblití! Pětkrát denně, kurva…“
„To mi povídej, ty krávo. To je peklo,“ vyhrknul Láznička a chytil se za hlavu.
„Jednou mě z toho vodvezou do cvokhauzu,“ dodal restauratér, napil se zelené a šel obhlédnout ostatní stoly, jestli hostům nic neschází.
„A že jste ani ten smrk na náměstí letos nerozsvítili,“ ozvala se kanárková dáma. „Vánoční strom jsme přece měli každej rok, co pamatuju. To jako kvůli nim? To by je jako uráželo, nebo co?“
„Ále to možná ani ne. Dyť jsou to jenom žárovky, že jo,“ odpověděl starosta. „Jenže to teď nejde, Sofinko, to nám zakázali ty zmrdi v parlamentu. Zákon říká, že nic takovýho bejt nesmí. Žádný slavení náboženskejch svátků ze strany veřejnejch orgánů a na veřejnejch prostranstvích. Žádný stromečky, žádný ty jesličky, koledy a hlavně nepoužívat slovo Vánoce – teď jsou to prostě ‚Zimní svátky‘. Platili bysme pokutu jako prase.“
„Vole, co je na svítícím stromu náboženskýho, to mi rozum nebere,“ houknul od baru Kasal.
Láznička pokrčil rameny. „Neřeš to. Prej to vyvolává ňáký asociace a todle tamto. To by ti vysvětlil nejlíp Oktábec.“
„A tu halloweenskou výzdobu nám taky zatrhli zákonem?“ zeptala se důchodkyně.
„Tak ta zas pro změnu vadila těm čmoudům,“ zavrčel starosta a otřásl se. „Přišel za mnou ten jejich šéf – Hüseyin – a prej, jestli to letos zase bude. Řikám mu, že jasně, že to tak bylo vždycky. A von na to, že by to možná nebyl úplně nejlepší nápad – It might not be the best idea –, že se to jeho lidem nelíbí, že je to znervózňuje. Kurva a viděli jste ho někdy zblízka? Vypadá jako ten nejhorší westernovej záporák. Dokázal by vraždit vočima. Ten, když řekne, že by něco možná nebyl dobrej nápad, tak si můžete bejt jistý, že by fakt nebyl dobrej nápad pokoušet se něco takovýho udělat.“
Hostinský se mrzutě vrátil zpět ke stolu a zamumlal: „Jó, co proti nim my zmůžeme? Namazali by si nás na chleba. Nás tady zbyly necelý tři stovky starejch chudáků a jich je aspoň dvojnásobek, že jo, k tomu mladejch, při síle…“
„Už je jich přes vosum set,“ upřesnil Láznička lítostivě. „A brzo přijedou další. Do března jich bude přes tisícovku.“
„Pomalu se z nás stávaj cizinci ve vlastním městě,“ brblal Kasal. Mocně si přihnul a chvíli mlčky proti světlu zíral do zbytku zelené tekutiny ve sklenici. Potom uzavřel: „Lidi zlatý, kam se to řítíme? Ať se na to dívám z jakýkoli strany, tak jsme až po krk ve sračkách. Knín je v prdeli, tenhle stát je v prdeli, celá Evropa je v prdeli…“
Z reproduktoru právě zněla Lennonova „Happy Xmas“. Všichni se zbožně zaposlouchali. Kanárková dáma se snažila zpívat spolu s interpretem, ale paměť ani hlas jí příliš dobře nesloužily. Starosta vytáhnul sáček s marihuanou a začal si chystat kuřivo. Kasal mlsně pokukoval po jeho skvěle vycvičených prstech. Potom se osmělil: „Hele, Kevine, ubal mi taky jednoho. A taky tady pro Sofinku, ať se trošku vodreagujeme.“
Za chvilku už trojice diskutérů nacházela útěchu v konopném dýmu. S každým tahem jako by se starosti vzdalovaly, zatímco zašlé barvy hesla „JUST ENJOY TODAY!“ na zdi ožívaly a s nimi i všechny vzpomínky.
