Draze koupený čas

Začátkem května jsme si připomněli páté výročí dohody o prvním balíku finanční pomoci Řecku, které se na jaře 2010 ocitlo na pokraji bankrotu.

Mohutná pomoc zemí eurozóny a Mezinárodního měnového fondu, která znamenala hrubé porušení jedné ze základních zásad měnové unie, totiž pravidla „no bail out“, stála na počátku turbulentního vývoje právního rámce a struktur hospodářské a měnové unie. Tento vývoj, který byl následně stimulován dluhovou krizí několika dalších členských států, a který změnil eurozónu k nepoznání, v podstatě trvá dodnes.

Půlkulaté výročí poskytuje vhodnou příležitost k ohlédnutí za událostmi uplynulých let, k bilancování důsledků jednotné měny, k zamyšlení nad tím, kam se posunulo Řecko a kam eurozóna a celá Unie.

Primát politiky před ekonomikou (?)

„Náš podnik by měl podle všech ekonomických ukazatelů v reálné době zkrachovat. Jenže nezkrachuje. Nakonec vždycky splníme plán a jsou prémie. Jak se to dělá, nevím. A ani to nechci vědět.“ Tak ve filmu Vážení přátelé, ano (1989), který s nadsázkou zobrazuje hospodářské a společenské poměry na sklonku reálného socialismu, hodnotil hlavní hrdina situaci svého zaměstnavatele a vlastně celé tehdejší ekonomiky.

Tento výrok z dob minulého režimu, v němž neefektivní ekonomika fungovala ve stínu politiky, jež měla ambici ji řídit, zní ve světle dluhové krize eurozóny a způsobu jejího řešení až překvapivě aktuálně. Uplynulá léta totiž ukázala, jak dalece i dnes určují směr ti, kdo věří v primát politiky před ekonomikou, a nakolik je evropská měnová unie produktem i razícím štítem tohoto myšlení.

Euro bylo od počátku poli­tickým projektem pojímaným svými architekty v čele s Jacquesem Delorsem jako symbol a katalyzátor vytváření evropské federace, který měl posloužit jako hmatatelný prvek identifikace občanů s Unií i jako hybatel přesunu moci z ná­rodní úrovně do Bruselu. Mělo jít o vlajkovou loď integrace. Příznač­né je, že v neúspěšné euroústavě bylo euro uvedeno jako jeden ze symbolů Unie. Ekonomické ohledy stály při vytváření měnové unie zřetelně v pozadí. Slovy Petra Robejška: „Historie společné měny euro dokonale zapadá do tradice politického inženýrství, které sugeruje nadřazenost politické vůle nad ekonomickými fakty.“[1]

Vývoj v Řecku a celá dluhová krize eurozóny daly za pravdu kritikům, kteří od počátku předvídali, že jednotná měna bude pro nesourodé seskupení států ekonomicky nevýhodnou svěrací kazajkou navíc sotva udržitelnou bez postupné centralizace hospodářské politiky. Slibovaná stabilita a růst se ukázaly být pouhou iluzí. Jednotná měna hospodářství naopak dusí a vytváří v rámci měnové unie nerovnováhy a vnitřní pnutí. Euro uvedlo členské státy do nepři­měřené vzájemné závislosti. Došlo k vytvoření systému, kde jedni doplácejí na druhé; na jednu stranu jednotné parametry měny vyhovují některým státům, zatímco jiné na něm tratí, na druhou stranu dobří hospodáři jsou nuceni platit dluhy těch, kteří si žili nad své možnosti a na oplátku jim vnucují svoje modely. Větší pohodlí a úspora transakčních nákladů pro turisty cestující do jiných států a pro podnikatele obchodující se zahraničními partnery jsou sotva protiváhou problémů, které měnová unie vytvořila.

Po prvních několika klidných letech, kdy v době příznivé hospodářské situace měnová unie zdánlivě fungovala bez větších obtíží, při prvním velkém otřesu způsobeném světovou finanční krizí politický projekt tvrdě narazil na ekonomickou realitu a naplno se odhalila jeho odvrácená tvář. Potvrdilo se, že maastrichtská generace evropských politických elit v podobě jednotné měny vytvořila navzdory hospodářské a společenské realitě Evropy nebetyčně nepokorný, nebezpečný konstruktivistický experiment, jehož důsledky mohou být pro integrační celek zničující. Na mysl připadá přirovnání k biblické babylonské věži.

Udržet euro v nezúžené sestavě za každou cenu

„Do existence společné evropské měny jako tmelícího prvku k supranacionalitě směřující Evropské unie bylo nainvestováno tolik politického kapitálu, že v – pro mne představitelné – budoucnosti určitě opuštěna nebude. Bude pokračovat, ale za nesmírně vysokou cenu…“ předpovídal Václav Klaus další vývoj před pěti lety[2] a nemýlil se.

Z pojetí eura primárně jako politického projektu a symbolu vyplynul i způsob řešení dluhové krize. Z ekonomického pohledu by jistě dávalo největší smysl, aby Řecko zkrachovalo, opustilo měnovou unii a vrátilo se k vlastní měně, která by odrážela realitu tamního hospodářství, a umožnila pro ozdravení použít standardní nástroje měnové politiky, zatímco eurozóna by se jeho odchodem bez dalšího stala vnitřně sourodějším celkem. Lze mít za to, že cestou k udržitelnosti eura není utahování smyčky a finanční transfery, ale omezení členské základny na ty stá­ty, které jsou přirozeně hospodář­sky sladěné, srovnatelně výkonné.

Tam, kde se vychází z prvenství politiky před ekonomikou, se ovšem uvažuje jinak. Představa ústupu eurozóny z půdy, kam jednou došla, je pro všechny dogmatiky „stále užší Unie“ věřící pouze v jednosměrný pohyb dějin k evropskému státu, trýznivá a zcela nepřijatelná. Politické elity EU byly odhodlány měnovou unii zachránit stůj co stůj (slovy prezidenta ECB Maria Draghiho „whatever it takes“) ve stávající sestavě. To za dané situace nemohlo znamenat nic jiného než to, že problém, který vytvořila centralizace, bude řešen další centralizací a že dojde na masivní transfery do zadlužených zemí.

Stamiliardy eur v pohybu

Finanční pomoc přislíbená Řecku, která už byla z valné většiny poskytnuta, je vskutku impozantní. Už první záchranný úvěrový balíček od zemí eurozóny a Mezinárodního měnového fondu schválený v květnu 2010 předpokládal postupné vyplacení 110 miliard eur během tří let; následně byl kvůli neúčasti Slovenska, Portugalska a Irska snížen na 107,3 mld. Hned v následujícím roce se ukázalo, že tato pomoc zdaleka nebude stačit, načež byl v únoru 2012 schválen druhý „bail out“, který přinesl zvýšení úvěrů o dalších 130 miliard eur k postupné výplatě v letech 2012 až 2014. Navíc Mezinárodní měnový fond v březnu 2012 přislíbil dodatečnou pomoc 8,2 miliard eur pro rok 2015 a začátek roku 2016. V součtu se tedy dostáváme k částce 245,6 miliard eur, tj. při aktuálním kurzu cca 6,73 biliónu korun. Tato částka je vyšší než souhrn výdajů pěti státních rozpočtů ČR za léta 2010 až 2014, které celkem čítají 5,85 biliónu korun. (Srovnání s českým rozpočtem je skutečně výmluvné, protože Řecko je zemí s jen o něco málo větším počtem obyvatel než ČR.)

Součástí druhého balíčku byla dohoda se soukromými věřiteli o odpisu části řeckých dluhopisů, který proběhl v dubnu 2012. Hodnota dluhopisů byla snížena o 53,5 % a Řecku tak byl odpuštěn dluh v hodnotě přibližně 100 miliard eur. Další úlevy plynuly ve vztahu k mezinárodním věřitelům z prodlužování splatnosti půjček ze záchranných balíků a ze snižování úroků, a vůči soukromým věřitelům zpětným odkupem části státních dluhopisů hluboko pod nominální cenou. Nesmíme také zapomenout na masivní pomoc Evropské centrální banky řeckým bankám k zachování jejich likvidity při odlivu vkladů.

Je otázkou, zda mezinárodní věřitelé na straně jedné a zástupci Řecka na straně druhé vůbec předpokládali, že půjčené peníze budou někdy vráceny. Kritici předvídali, že plné splacení lze očekávat těžko. Nový řecký ministr financí Janis Varufakis nedávno bez obalu prohlásil: „Chytří lidé v Bruselu, Frankfurtu a v Berlíně již v květnu 2010 věděli, že Řecko nikdy nesplatí své dluhy. Postupovali ale tak, jako by Řecko nebylo na mizině, jako by pouze nemělo dostatek likvidních finančních prostředků.“

Sanace Řecka, po něm dalších zemí a následně vytvoření stálého stabilizačního mechanismu každopádně vytvořilo katastrofální vzorec chování. Jak si všímá Stanislava Janáčková: „jde o vytloukání klínu klínem – zachránci si na půjčky … musejí sami půjčit. Do budoucna to vytváří ohromný morální hazard. Vlády a politické strany už se nebudou muset ohlížet na otázku, zda jim finanční trhy na jejich populistické kupování hlasů voličů vůbec půjčí a jaký budou požadovat úrok. Pokud trhy jejich rozmařilost odmítnou za přijatelný úrok financovat, obrátí se prostě s žádostí o pomoc na ostatní členy eurozóny. A řecký scénář se bude opakovat. Předluženost jedné země donutí všechny ostatní se ještě více zadlužit, dluhy tak budou plodit další dluhy a výsledkem bude jen rostoucí zadluženost celé eurozóny a oslabení důvěryhodnosti eura.“[3]

Překotný rozvoj hospodářské unie

Dluhová krize Řecka a dalších států byla impulsem pro zásadní úpravy v konstrukci hospodářské a měnové unie, která se během relativně krátkého období dramaticky změnila. Až do dluhové krize fungovala měnová unie v podstatě bez unie hospodářské. Koordinace hospodářských politik se omezovala na vcelku bezzubý a později navíc dále zmírněný Pakt stability a růstu, který nebyl důsledně dodržován. O co volnější bylo fungování hospodářské unie v prvních letech, o to živelněji se začaly od roku 2010 vytvářet její nové struktury.

Vše začalo schválením masivní pomoci Řecku v květnu 2010 a následným vytvářením provizorního mechanismu finanční pomoci pro krachující státy eurozóny, tzv. eurovalu. Tím došlo k hrubému porušení „no bail out clause“, tj. pravidla, podle něhož zjednodušeně řečeno Unie nesanuje rozpočty členských států a neručí za jejich dluhy a členské státy se nesanují a neručí za své dluhy navzájem (čl. 125 odst. 1 SFEU). Zákaz byl pro jistotu později fakticky zrušen zjednodušenou změnou smluv (v platnosti od 1. 5. 2013), která do článku 136 SFEU přidala odstavec 3 umožňující státům eurozóny zavést mechanismus stability, který bude aktivován v případech, kdy to bude nezbytné k zajištění stability eurozóny jako celku.

Ještě než změna mohla vstoupit v platnost, byl jakožto konečná podoba eurovalu vytvořen Evropský stabilizační mechanismus, gigantický záchranný fond pro země eurozóny schopný půjčovat až 500 miliard eur. Celková výše upsaného kapitálu ESM, která může být v budoucnu navýšena, činí 700 miliard eur. Z toho tvoří 80 miliard eur splacený kapitál, který státy eurozóny uhradí ve splátkách. Zbytek, tj. 620 miliard eur, tvoří záruky těchto států; jde o kapitál splatný na požádání v případě potřeby.

Dalším milníkem bylo přijetí tzv. fiskálního paktu, oficiálně Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii (2012). Smluvními stranami jsou nyní všechny členské státy kromě Velké Británie, její pravidla se však uplatní povinně jen pro státy eurozóny. Smlouva znamená zásadní přestavbu právního rámce hospodářské a měnové unie. Utahuje svěrací kazajku směrem k fiskální unii; omezuje svobodu členských států vytvářet vlastní státní rozpočet a provádět autonomní hospodářskou politiku, posiluje postavení Komise v rámci hospodářské koordinace.

Třetím zásadním prvkem je vznikající bankovní unie. Její jádro spočívá v převzetí dohledu nad velkými bankami Evropskou centrální bankou a na jednotném mechanismu řešení krizí bank, založeném na sdílení rizika a nákladů mezi členskými státy i bankami. Bankovní unie bude dalším kanálem pro transfery mezi členskými státy a pro transfery od stabilních, úspěšných bank směrem ke ztrátovým bankám. Bankovní unie je povinná pro všechny země eurozóny, ostatní členské státy se mohou připojit dobrovolně.

Z ostatních inciativ můžeme připomenout iracionální návrh jednotné daně z finančních transakcí, který sice pro EU jako celek nebyl přijat, nicméně nadále je projednáván v režimu posílené spolupráce skupiny 11 členských států.   

Hospodářská unie se teprve vyvíjí a není zdaleka jasné, kde se zastaví. Slyšíme dnes často názory, že jednotná měna by pro své ideální fungování vyžadovala postupné sjednocení hospodářských a sociálních modelů napříč členskými státy včetně daní, penzijního systé­mu či pracovního práva, vytvoření společného rozpočtu a přesun rozhodování o těchto klíčových věcech do bruselského centra. To je dost možná pravda, znamenalo by to však vytvoření pravého evropského státu a odstranění prostoru pro rozvíjení jakékoli skutečné demokratické politiky na národní úrovni. To je jistě něco, s čím počítal Jacques Delors a další architekti eura, ale určitě ne to, co politici slibovali lidem, když se euro zavádělo. Vcelku není takový posun pro členské státy a jejich občany akceptovatelný. Po malých krůčcích přes polovičaté kompromisy však vývoj kodrcá tímto směrem.

Řecké drama nekončí

Navzdory všem stamiliardovým záchranným úvěrům a velkorysým odpisům dluhů je po pěti letech řecký pacient dál na přístrojích, aniž by zde byly vyhlídky na brzké zlepšení situace.

Předchozí řecké vlády sice prováděly v souladu s podmínkami záchranných balíčků EU a MMF razantní škrty rozpočtových výdajů, zvyšování daní, propouštění státních úředníků, k ozdravění a opětovnému nastartování ekonomiky však zatím nedošlo. Namísto toho vzrostla nezaměstnanost (na více než 25 %) a chudoba, došlo k propadu kupní síly obyvatel, hrubý domácí produkt významně poklesl.

Jestliže ke konci roku 2009 čítal řecký veřejný dluh přibližně 301 miliard eur, což představovalo cca 127 % HDP, ke konci roku 2014 činil přes 317 miliard eur, což vycházelo na cca 177 % (v mezidobí sníženého) HDP.

Co je každopádně zřejmé, Řekové jsou po letech úsporných opatření vyčerpáni a nemají vůli k dalším obětem. To ukázaly volby v lednu 2015, které vyhrála radikální levice s programem jdoucím o 180 stupňů od škrtů a reforem. Nová reprezentace začala po mezinárodních věřitelích požadovat další umazání dluhu, odložení jeho splácení či podmínění splátek výkonností řecké ekonomiky. Tyto návrhy se logicky nesetkaly s velkým pochopením.

Přes to všechno není příliš pravděpodobné, že by Řecko v blízké době padlo a v eurozóně skončilo. Stále platí uvedená zásada z Vážení přátelé, ano. Předseda Komise Juncker se už nechal slyšet, že „Grexit“ na sto procent vylučuje. Někteří představitelé zemí eurozóny už o této možnosti, mluví alespoň velmi opatrně jako o nešťastné poslední možnosti či nehodě („grexident“), kterou si nepřejí. To je oproti předchozím letům velký posun, i když jde patrně jen o snahu Řeky postavit zpátky do lajny. Zatím můžeme předpokládat, že budou zvolena krátkodobá řešení, která za cenu ústupků na obou stranách, zajistí pokračování pomoci. Dojde k dalšímu zoufalému kupování času, k dalšímu odkladu řešení.      

Jen houšť a větší kapky

Kdo by snad ve světle dluhové krize očekával na straně zastánců „stále užší Unie“ sebereflexi, pokoru, umírněnost, přiznání, že myšlenka jednotné měny byla chybná a že dnešní situace je výsledkem bezhlavého centralismu nebo třeba jen pouhé zvolnění tempa a soustředění se na řešení aktuálních problémů, ten musel být zklamán. Evropští centralisté nikdy nepřijmou představu, že jakýkoli problém vznikl z přemíry centralismu. Naopak, příčinu vždy vidí v tom, že „integrace“ je ještě málo!

A tak jsme mohli slyšet řeči o „neúplnosti evropské konstrukce“, o tom, že „Evropa je řešení, ne problém“, o tom, že krize je příležitostí ke kvantitativnímu posunu v integraci, k vytvoření plnokrevné federace, která bude „klíčovým globálním hráčem“. Mnozí se vzniklé situace chopili jako jedné z dalších „blahodárných krizí“, kterou je třeba maximálně vytěžit pro posílení Unie na úkor členských států.

Bez ohledu na krizi eura v posledních pěti letech z Bruselu přicházela jedna vrcholně ambiciózní iniciativa za druhou – mimo jiné návrh společného konsolidovaného základu korporátní daně (2011), jehož přijetí by znamenalo první krok k harmonizaci daně z příjmů právnických osob, dále návrh společné unijní úpravy kupní smlouvy (2011) jako trojský kůň evropského občanského zákoníku nebo návrh na vytvoření úřadu evropského veřejného žalobce (2013), který by představoval zárodek unijní soustavy orgánů činných v trestním řízení.

Energeticko-klimatický balíček z října 2014 stanovil velikášské cíle v oblasti „boje proti změně klimatu“ a podpory tzv. obnovitelných zdrojů, které budou mít tíživé dopady na průmysl a na nás všechny. Do roku 2030 se mají snížit emise skleníkových plynů nejméně o 40 % proti úrovni z roku 1990, podíl výroby energie z OZE  se má zvýšit na nejméně 27 %, nejméně o 27 % se má zvýšit energetická účinnost.

Co je ještě závažnější, ve vzrůstající míře jsme přicházeli do styku s vtíravými sociálně-inženýrskými iniciativami, za nimiž stojí levicové ambice řídit, převychovávat a umravňovat, ambice formovat „nového člověka“. Předně to je návrh směrnice o kvótách pro ženy ve vedení obchodních společností (2012) a trvající snahy o prosazení zablokovaného návrhu tzv. Špidlovy směrnice (2008), jež by přinesla další expanzi antidiskriminační legislativy do dosud nepokrytých oblastí. Z podobného těsta jako návrh směrnice o kvótách jsou přijaté závěry Rady EU na téma Podpora úlohy žen jakožto osob podílejících se na rozhodování ve sdělovacích prostředcích (2013), které volají mj. po lustrování „vyváženého zastoupení“ pohlaví ve vedení médií, boření „genderových stereotypů“ a „prosazování realistického a nediskriminačního zobrazování dívek/žen a chlapců/mužů ve sdělovacích prostředcích“. Dále došlo mj. k zostření unijní tabákové legislativy a Unie se začala zabývat agendou boje s plýtvání potravinami.

Ekonomika nakonec politiku dožene

Dluhová krize ukázala, že výhod eura je méně, než se slibovalo, zatímco náklady v ekonomickém i politickém smys­lu jsou nesmírné. Účet zdaleka nebyl splacen.

Ekonomické náklady zahrnují to, co Václav Klaus označil jako „dlouhodobé zpomalování ekonomického růstu, které bude evidentní ekonomickou ztrátou vůči našemu potenciálu i vůči vývoji v dalších zemích světa“ a „narůstání objemu finančních transferů, které budou muset být posílány zemím eurozóny s největšími ekonomickými a finančními problémy“.[4] Slovy Stanislavy Janáčkové: „Přerozdělování bohatství od efektivnějších k méně efektivním se nutně stane překážkou jeho tvorby.“ [5] Eurozóna bude klesat dolů jako celek.

Politickým nákladem jsou silné centralizační tlaky, které vedou k přesunu moci z členských států na jednotné instituce a vyprazdňují prostor pro demokratickou politiku na národní úrovni, kde je tato jedině myslitelná a možná.[6]

Řecko je po pěti letech stále zadlužené až po Olymp, na pokraji kolapsu a bez odhodlání k dalším úsporným opatřením a reformám. Většina ze stamiliard eur „půjčených“ na jeho záchranu se už asi domů nevrátí. Gigantické transfery posloužily ke koupi času. Odkládání řešení bude zřejmě receptem i pro dohlednou budoucnost. K rozuzlení ovšem jednou dojít musí, protože ekonomicky neudržitelnou situaci nelze dlouhodobě udržet politicky. Eurozóna se bude muset zbavit nevýkonných článků, nebo padne sama. Hospodaření ve stylu Vážení přátelé, ano, také jednou muselo skončit.

Nálada v Evropě se díky dluhové krizi a odkrývání nákladů udržování eura mění. Lidé začínají více přemýšlet, klást si otázky, pochybovat. Hovoří se o tom, že euro začíná Evropany spíše stavět proti sobě, než spojovat. S trpkostí ho vnímají občané bohatých států, kteří mají dotovat své špatně hospodařící sousedy. S nevolí je přijímáno rovněž v krachujících státech, kde jsou velmi nepopulární nadiktované podmínky spojené s finanční pomocí. I ve státech, které zatím zůstávají mimo eurozónu, podpora pro vstup citelně klesá z obav před sanováním špatných hospodářů i z obav z centralizace; to je také případ České republiky.

Vyhnutí se zapojení do měnové unie by mělo být jedním z logických cílů rozumné zahraniční politiky. Dnešní eurozóna je dramaticky odlišná od té, kterou byla v době podpisu přístupových smluv. Přehodnocení rozhodnutí o přijetí společné měny je za nynější situace naprosto legitimní.[7] Jak píše Petr Fiala: „Argument, že jsme se před deseti lety k něčemu zavázali, neobstojí… Jako byste někomu před časem slíbili manželství, ale váš budoucí partner se mezitím stal alkoholikem, spustil se s jinými a ještě se zadlužil. V některých typech společnosti by vás rodiče asi stále do takového svazku nutili, v naší kultuře bychom si nejspíše řekli, že takový slib nebude rozumné dodržet.“[8]

Vyšlo ve sborníku Institutu Václava Klause, "Pět let řecké krize", publikace č. 17/2015

[1] Robejšek P.: Euro může stáhnout Evropu do pekel. 14. 4. 2010. Dostupné z http://blog.aktualne.cz.

[2] Klaus V.: Kdy zkrachuje eurozóna, Týdeník Ekonom, 22. 4. 2010.

[3] Janáčková, S.: Česká pozice k přijetí eura. In: Krutílek, O. (ed.): Euro v Česku: ano, či ne? Studio Arx, Brno 2013.

[4] Klaus V.: Kdy zkrachuje eurozóna, Týdeník Ekonom, 22. 4. 2010.

[5] Janáčková, S.: Česká pozice k přijetí eura. In: Krutílek, O. (ed.): Euro v Česku: ano, či ne? Studio Arx, Brno 2013.

[6] Této otázce se věnuji podrobně v knize Unie blízká i vzdálená. Institut Václava Klause, Praha 2014.

[7] K tomuto viz Janáčková, S.: Peripetie české ekonomiky a měny. Institut Václava Klause, Praha 2014.

[8] Fiala, P.: Na konci bezstarostnosti. Barrister & Principal, Brno 2015.