Až dozrají kdoule - kapitola 2 (obraz 4)

Další díl románu na pokračování - kapitola 2, obraz 4 - Nový Knín - pondělí 27. října 2081, odpoledne

pondělí 27. října 2081

Karel Oktábec stál u okna své kanceláře v novoknínském muzeu a zamračeně se díval ven. Bylo sychravé odpoledne pár dní před Dušičkami, pomalu se začínalo stmívat. Náměstí leželo v hustém oparu, sotva se dalo dohlédnout na protější stranu. Mlha se nad kamennou dlažbou zvolna převalovala jako přízrak. „Vzduch byl přesycen parami…,“ zarecitoval cosi bývalý premiér.

V někdejším královském zlatohorním městě dnes přesto bylo o stupínek živěji než obvykle. Před vietnamskou večerkou stálo nákladní auto, ze kterého vykládali velké oranžové dýně. Kolem se shlukovali lidé. Houf šedivých hlav se rychle zvětšoval.

Do otevřených dveří Oktábcovy kanceláře vešla postarší dáma vzezření dosluhující úřednice a položila na ředitelův pracovní stůl šálek kávy. Vlasta Skřivánková, jediná stálá zaměstnankyně muzea – sekretářka, kurátorka a vůbec paní pro všechno, a také dobrosrdečná a přímočará žena – měla na tváři radostný výraz. „Viděl jste to? Už přivezli dýně!“

„Díky, Vlastičko,“ řekl Oktábec a posadil se ke stolu. „Všimnul jsem si.“

„To si hned musím běžet koupit. Je vo ně vždycky sháňka… Je nás sice rok vod roku míň, ale ten vychytralej čong jich taky míň vobjednává. Má to náramně dobře spočítaný hamoun jeden.“

„Aha.“

„S přítelem máme vždycky nejhezčí a nejstrašidelnější jack-o'-lantern v ulici. To vyřezává von sám. A pak z toho taky vaří výbornou polívku. To si vždycky pošmákneme, jéje! Už se hrozně těšim. Já vůbec Halloween miluju. A vy?“

Oktábec cosi zamumlal.

„V pátek bude u Olivera v hospodě velká halloweenská párty, jako každej rok. Nechcete taky přijít? Byste to tam pozvednul… Jste přece náš nejslavnější rodák. Ale hlavně, ať to tam trochu omládne. Mládí potřebujeme.“

Oktábec s úsměvem kroutil hlavou. „Mládí? Prosím vás, paní Vlasto, víte, že už mi bylo osmapadesát?“

„No a? Komu je pod šedesát, toho tady máme za zajíce. Kdo myslíte, že je v celym Kníně mladší než vy a vaše paní? Leda Mia Nevařilová od Olivera – ta slavila nedávno padesátiny. Pak jsou tu dvě rodiny těch čongů – no jo, ty si ale žijou po svým, že jo. Jinak už jsou tu jenom starý trosky jako já. Kdepak, dyť to všechno stárne a vymírá to. Nikdo se sem nestěhuje, děti se tu neroděj. Pokud někdo děti vůbec měl, těm se rozutekly do světa – no jako moje Tara, že jo?“

„A jak se vlastně vede slečně dceři?“

„Moc dobře, děkuju. Je už sedmej rok na postgraduálu v Berlíně. To víte, užívá si naplno studentskej život. A tak to má bejt. To jen já blbá do toho vlítla po hlavě. Bylo mně dvacet vosum, když jsem přišla do jinýho stavu. Co vám mám povídat. Navíc s takovym hovadem prvotřídním, co sem potkala na diskošce v Hraštici.“ Mávla rukou. „No a bylo po srandě, že jo! Tak já jí vždycky říkám, ať nikam nespěchá, ať z toho života něco má. Vždyť jí ještě nebylo ani čtyrycet…“

„No jistě…“ zamumlal Oktábec.

„Před lety, když odešla do Prahy na studia, tak jsem byla šťastná, že je z domu – co vám mám povídat. Říkala jsem si: Váu! Konečně budeš mít zas trošku času na sebe, holka. Ale teď se mi někdy stejská. Vždyť holku vidim tak leda na Vánoce… teda teď se má řikat zimní svátky, že jo?“

Oktábec se zatvářil nevraživě. „To možná po volbách... Ale byl bych vám vděčný, kdybyste přede mnou tyhle výrazy nepoužívala.“

„Co je to taky za hovadinu, že jo?“ Mávla rukou. „Ale stejně, bylo by fajn, kdybyste k tomu Oliverovi v pátek přišel. Taky potřebuje povzbudit, chudák. Vždyť je to takovej poslední mohykán. Potom co loni zavřel nonstopáč, tak už je tady jenom ta jeho hospoda. Jó, starý dobrý ‚Good Vibes‘. To bylo celý naše mládí.“ Vzdychla. „Jojo, zavřeli tady už všechny podniky, jen Oliver se pořád drží. Až nebude Oliver, nebude už nic. Odchází to, umírá to…“

Zarazila se. „Jéje! A když už jsme u toho, víte, kdo umřel? Starej Ben!“

„Ben?“

„No přece ten hipík zezdola vod Potůčku. What the fuck, jak se vlastně menoval v reálu?“ Zamyslela se. „No, prostě všichni jsme mu říkali Ben – Ben Woodstock, tak to měl rád.“

„Aha, ten s tím pomalovaným domkem, jak míval na zahradě spoustu zvířat a tu starou nepojízdnou dodávku. Na toho jsem už málem zapomněl.“

„Jo, ten. Bylo mu dvaasedmdesát, no. Kdysi to byl idol všech holek tady. Předháněly jsme se v tom, která ho užene. Myslim, že nakonec se dostalo úplně na všechny.“ Zasmála se. „Byl to hezoun a hlavně byl tam dole móóc dobře vybavenej! Jojo, to byly časy. To už je všechno pryč. A jakej to byl charakter! Zamlada se hodně angažoval v hnutí za legalizaci trávy. Panečku, ten se uměl rvát jako lev, když šlo o dobrou věc! Legalize it don't criticize it, Legalize it yea-ah-yea-ah! Tak to vždycky skandoval.“

„Hm, hm…“ Oktábec pokyvoval hlavou.

„Co před dvěma lety umřela Veronika, jeho poslední holka – se chudák předávkovala, no – tak se trápil, už to nebyl von. Ani do hospody už nám nepřišel zahrát. A jak kdysi krásně hrál na kytaru a zpíval. Jojo, ty krásný romantický songy starejch hipíků. Kde jsou ty časy!“ Začala notovat: „We are stardust, billion-year-old carbon, we are golden, caught in the devil's bargain… Nebo ta byla taky dobrá: Imagine all the people living for today, o-ó-ooo…”

„Tak to je mi líto,“ přerušil ji Oktábec a tvářil se účastně. „Škoda takového člověka s uměleckou duší.“

„Možná by se hodilo udělat mu tady v muzeu ňákej informační panel nebo nějakou vitrínu na památku. Mám doma ňáky starý fotky, v jeho domě zůstala ta jeho kytara a spoustu věcí. To by se dalo přinést…“

Oktábec se místo odpovědi napil kávy a zvolna ji povaloval na jazyku. Po chvilce poznamenal: „Ale řeknu vám, Vlastičko, kávu vaříte znamenitou. Hm, hm, jak na Úřadu vlády… To mi připomíná. Zítra je státní svátek. Brzo ráno odjíždím do Prahy, jak už jsem říkal. Vracím se až ve čtvrtek.“

„No vidíte, to bych málem zapomněla. A co se to vlastně slaví?“

„No, co by? Osmadvacátý říjen.“ Poklepal na stolní kalendář. „Oficiálně Den vzniku samostatného Československa. Náš hlavní státní svátek.“

„Aha. Mně se to vždycky plete…Taky koncem září bylo něco podobnýho, ne?... A co máte vlastně v plánu, jestli to není tajný?“

„No přes den se budu účastnit všelijakých akcí, kladení věnců a tak dál. Večer bude jako vždycky recepce na Hradě, předávání státních vyznamenání. Jako bývalého premiéra mě zvou.“

„Bude žranice, co? No, vy holomci nahoře si umíte dopřávat,“ láteřila laskavým tónem Skřivánková a hrozila prstem.

Oktábec se trpce usmál. „No, nebojte, Vlastičko, letos je to dost možná naposled.“

„Jakpak to?“

„No, jestli to nevíte, tak naši přátelé v opozici se chystají, až se dostanou k moci, tenhle svátek zrušit.“

Skřivánková se zatvářila popuzeně. „Co je to za blbost rušit svátky? To maj jako lidi místo volna chodit do práce?“

„To se nebojte, oni vám to za to nadělí nějaké jiné. Mezinárodní den Matky Země, Den Štěstí, Den práv gayů, leseb, trans… kdovíco, Den práv zvířat a tak dále. Mají toho v zásobě požehnaně.“

„Jóó? No, vida, tak a proč ne, nakonec? Když nám namísto jednoho daj víc… Hlavně aby bylo hodně volna, že jo?“

O pár minut později Oktábec svou zaměstnankyni rád poslal domů. Jakmile v kanceláři osaměl, vyhledal v regálu starou omšelou knihu a posadil se s ní ke stolu. Prolistoval se k zápisu dávného kronikáře, který měl volně v povědomí, a začal jej studovat: „Bylo pondělní odpoledne 28. října roku 1918. Co se dopoledne v Praze dělo, jsme zpráv neměli. Továrním telefonem u p. Masnera jsme dostali z Prahy zprávu, že Rakousko přijímá mírové podmínky dané Wilsonem a Praha je vzhůru a na nohou. Více jsme nic nezjistili, protože nebylo možno se celý den Prahy dovolat. Odpolední vlak ku Praze byl přeplněn. Na Nové Vsi přicházeli do vlaku důstojníci rekonvalescenti, procházeli jednotlivé vagóny a zaměňovali vojínům rakouské odznaky za národní kokardy. Více zpráv přinesli ti, kteří v Praze prožili první radostné záchvěvy rodící se svobody a přijeli večerním vlakem. Kolem nich tvořili se hloučky zvědavců napjatě vypravování sledující, otázka střídala otázku, zvláštní vydání novin šla z ruky do ruky. Jedněm pověděli, druzí přicházeli, vypravování nebylo konce. Již dávno tma se rozložila do ulic, tu a tam blikavé světélko osvětlovalo okénka světnic, ale na ulicích a na náměstí stále plno hovorů. Snad jen, kdo byl upoután na lůžko se španělskou chřipkou, zůstal doma. Kdo byl zdráv, toho všechno doma tísnilo, musel s někým sdílet radost. Ač byl vzduch přesycen parami, dýchalo se tak lehce. Hostince ožily a stanovená denní dávka nebyla dodržována…“

Oktábec zvedl hlavu, když i přes zavřené dvojité okno zvenku do místnosti dolehl křaplavý pronikavý hlas starosty Lázničky, který se právě na kohosi utrhoval. Oktábec vstal, otevřel okno a vyhlédl ven. „Furt je to nakřivo. Napravo vejš! No vejš, řikám, do hajzlu, kreténi!“ křičel Láznička přes celé náměstí od radnice. Z mlhy vystupovaly siluety postav na štaflích, které zvedaly na průčelí radniční budovy jakýsi transparent. I u vietnamského obchodu bylo stále plno lidí. Byly slyšet útržky zasvěcených hovorů o kvalitě dýní, o Halloweenu a o počasí. Ředitel dlouhou chvíli s odtažitým výrazem sledoval ten nezvyklý mumraj. Pak zavřel okno, oblékl si kabát, pečlivě napěchoval dýmku, kterou strčil do kapsy, a vypravil se ven.

Rychlým krokem prošel kolem povykujících zájemců o dýně, kteří se za ním otáčeli, a namířil si to přímo k radnici, kde starosta komandoval dva zřízence a několik zaměstnanců městského úřadu.

„Buď zdráv, Kevine!“ řekl Oktábec.

„Nazdáár, ty stará kurvo!“ odpověděl žoviálně starosta a vrhnul se na příchozího s otevřenou náručí. „Dost, že jednou nejseš zalezlej v tom svým muzeu a přijdeš mezi póvl v podzámčí.“

„Copak to tu chystáš za parádu?“ zeptal se Oktábec.      

„No, vidíš, ne?“ odpověděl Láznička a ukázal směrem na tlustou oranžovou stuhu s černým nápisem „HAPPY HALLOWEEN!“ V oknech svítily a blikaly nejrůznější strašidelné předměty. Stará úřednice připevňovala na dveře figurku zombie.

„Já jsem si hned říkal, že na státní svátek to asi nebude,“ poznamenal Oktábec.

Láznička se zasmál. „Hele, Karlíku, nějakej státní svátek je mi totálně u prdele. Věříš mi to?“

„Věřím,“ hlesnul Oktábec. Po vteřině dodal: „Bereš to s předstihem, koukám.“

„No a proč ne? Lidi to tu tak maj rádi. Slavíme tu tak ňák celej tejden.“

Oktábec pokrčil rameny.

„No, ale hlavní párty je v pátek u Olivera, jako tradičně,“ pokračoval Láznička. „Hele, a nechceš přijít? To by byl gól. Pokecáme, vyfotíme se s tebou…“ Zvážněl. „A pak: letos si budeme připíjet na starýho Bena. Slyšels, že to má už za sebou, chudák?“

Oktábec nasadil soucitný výraz a pokýval hlavou. „Je to moc smutná zpráva.“

„Něco si zazpíváme na jeho počest. Ty krásný starý songy, co nám tu vždycky hrával na kytáru. Tak co, nechceš přijít?“

Bývalý předseda vlády pár okamžiků mlčel a s pohledem upřeným na vyzdobenou radnici uvažoval. Potom řekl: „Moc rád.“

Láznička v příjemném překvapení vykulil oči. „Super, chlape!“ zvolal a poplácal Oktábce po zádech. „Já už sem se bál, že je to pod tvojí úroveň.“

Oktábec tlumeným hlasem dodal: „Chtěl jsem s tebou něco probrat. Jestli tam budeme mít chvilku klidu. Měl bych pro tebe jeden … návrh.“

Láznička, který už udělal tu zkušenost, že s Oktábcem je radno obchodovat, protože umí štědře ocenit dobré služby, se spiklenecky usmál. „Aha! No, to bych řek. A nechceš to probrat hned u mě v kanclu?“

„Několik dnů to ještě počká. Budu teď v Praze. Řeším plno dalších věcí.“

„Okay, no problem, šéfe, no problem,“ blekotal Láznička a odfrknul si.

„Takže v pátek, domluveni,“ řekl Oktábec, otočil se a zamířil zpátky k muzeu.

„To je teda fakt gól. Halloweenská párty s VIP hostem. Oliver bude mít radost,“ volal starosta za ředitelovými zády. Právě se rozsvítily pouliční lampy.

Oktábec vklouznul do úzké svažité uličky nalevo od muzea, která se odedávna nazývala Havířská. Zapálil si dýmku a vycházkovým tempem pokračoval do mlhy a podvečerního šera. Stačilo ujít pár kroků a člověk se ocitl v úplně jiném světě, než bylo nažehlené, zářící náměstí. Tady mezi opuštěnými polorozpadlými domy a na rozdrolené vozovce zarostlé plevelem byl lesk někdejšího královského zlatohorního města přítomen už jen ve velmi vyšeptalé ozvěně.

Bývalý premiér došel dolů do ulice Na Potůčku. Zastavil se, natáhl z dýmky a prohlížel si chmurnou scenérii toho, co zbylo z této kdysi malebné partie městečka, která se vine kolem Sudovického potoka. Každý rok zde ubude několik svítících oken, kouřících komínů a vůbec všech projevů lidské existence, zatímco svoje panství rozšiřuje mrtvolné ticho a nehybnost. Hm, hm, říkal si Oktábec v duchu, kam se poděli všichni ti vášniví čtenáři slevových letáků, věrní diváci telenovel, mistři v grilování, specialisti na kanadské trávníky, cestovatelé, zkušené veteránky plastické chirurgie? A že jich tu znal. Tak to vypadá, že zmizeli jako kouř z jejich jointů.

Pokračoval proti proudu potoka skoro na konec ulice k domku, před kterým na zemi blikalo několik hřbitovních svíček. Pouliční lampa ozařovala zanedbanou fasádu kdysi dávno posprejovanou všemi barvami, jíž vévodil neuměle načmáraný nápis „WOODSTOCK FOREVER“. Na zarostlé zahradě obsypané odpadky stál vrak dodávky pomalované květinami a nejrůznějšími hesly. Ve vzduchu visel nepříjemný zápach z nespecifikované lidské nečistoty.

„O jednoho míň,“ procedil Oktábec mezi zuby a šel dál.