Tragická politika Evropské Unie

Dnes nemá smysl spekulovat o politickém vývoji na Ukrajině, pokud by byly dodrženy dohody z  21.února letošního roku, pod které se podepsali i významní ministři evropských zemí -  a já je velmi vážně podezírám, že od prvního okamžiku věděli, že uzavřené dohody nikdy platit nebudou. Prezident Obama, toto velké americké zklamání falešných nadějí, ve svém projevu v Talinu mluvil o jejich porušení. No jo, ale kým? Proč se evropské státy nezasadili - přinejmenším svým vlivem na novou politickou garnituru na Ukrajině, která se dostala k moci silou, o jejich plnění?... Tohle všechno jsou ovšem jenom politické hry a rošády. Pokud odstraníme nános děsivejch žvástů o lidských právech, svobodě a demokracii, kterejch mají všichni plnou hubu, odkryjeme smutnou realitu katastrofálních výsledků politiky a systému vedení Evropské Unie, s desítkami milionů nezaměstnaných a obrovskými vnitřními problémy, které vážně ohrožují  samou podstatu EU. Bez zásadních reforem je situace neřešitelná, nicméně fatální důsledky lze na nějakou dobu oddálit teritoriálními zisky. To je podstata ukrajinského dobrodružství.

Jsem zastáncem EU. Přál bych si federální Evropu se silným a stabilním Eurem. Realita je ovšem odlišná. Stydím se za politiku  EU. Stydím se za politiky EU, Barrosa, Ashtonovou,  Rompuye, v českém provedení Kalouska nebo Schwarzenberga. Konstatuji nicméně, že se dostali k moci v rámci platných pravidel, relativně demokratickým mechanismem a je na nás Evropanech, abychom s tím něco udělali.

 Některé výroky ovšem Evropu významně překračují. Mám na mysli opakované vyjádření litevské prezidentky Grybauskaiteové, která vidí v ruské invazi útok proti celé Evropě. V obdobném duchu vystoupil v českém Parlamentu také poslanec Schwarzenberg, který zdědil rusofobii po svých často smutně proslulých předcích.

 Je to krystalicky čistá rétorika válečných štváčů, kterým nejde o nic jiného než o konfrontaci s použitím těch nejradikálnějších prostředků, tedy války. Tato rétorika je absolutně nepřijatelná. Proti tamborům s válečnými bubny se ostře ohrazuji. Nemám strach z Ruska a necítím se ani v náznaku RF ohrožován. Agresivitu  vidím na straně západního světa, který chce silou překreslit mapu sféry vlivu ve svůj prospěch, i za cenu použití armády proti vlastním občanům a rozvratu celé Ukrajiny. Z hlediska budoucích investic čím hůř, tím líp!

 Snahy přesunout základny NATO z Německa do Sevastopolu jsou zjevně a z logiky věci pro RF nepřijatelné.

 „Slavná“ západní demokracie má na rubu své mince tragickou a barbarskou bilanci. Miliony mrtvých v Iráku, Sýrii, Lybii, Egyptě, Afghanistánu, desítky milionů lidí na útěku. Ve vlastních, „demokratických“ zemích, odkud se ta „pravá demokracie“ exportuje, velmi často silou, desítky milionů rozvrácených životů z důvodu nezaměstnanosti a ztráty životní perspektivy. Vidíme bývalé státní struktury, nyní totálně zničené, které vykazovaly přebytková salda v bilanci s jinými státy. Na jejich troskách dnes vzniká Islámský stát – a světe, div se -  se stále významnější podporou občanů s pasy „demokratických“ zemí. K čemu je dobrá „západní demokracie“, která vede k neustále rostoucí nespokojenosti vlastního obyvatelstva?

 Vyvolejte diskusi o lidských právech s některým z  přesvědčených zastánců „západní demokracie“. Co se dozvíte? Lidská práva jsou to a to a v tomto a tomto pořadí. A o tom se nediskutuje!!! Howgh.

 Závěrem krátká poznámka. Rusové jsou velký kulturní národ a jejich zem je pohádkově bohatá. To bohatství po staletí láká kdekoho. Na začátku 19. století to zkusil Napoleon. Té válce dnes Rusové říkají 1. vlastenecká, protože šlo o přežití národa, ale s dobyvatelskými choutkami Napoleona to nakonec špatně dopadlo. Tu událost nám dnes hudebně připomíná „Předehra 1812“ P.I.Čajkovského (napsaná k oslavám 70. výročí vítězství nad Napoleonem). Hitlerovo tažení, které Rusové nazývají Velká vlastenecká válka – opět šlo o bytí a nebytí národa, nakonec skončilo pro Němce katastrofálním fiaskem, stejně jako předtím pro Francouze. Ve světě hudby ho dnes připomíná např. Symfonie č.7 Leningradská D.D.Šostakoviče, psaná přímo v obleženém Leningradě (s impozantní hudební plochou s malým bubínkem v 1.větě).

 Až se zase bude něco slavit v EU, doporučuji použít hudebně naprosto senzační Brahmsovu „Předehru op.81“. Má v podtitulu název „Tragická“… Nicméně soudím, že nastal čas, aby nová umělecká díla přestala být reflexí strašlivých válečných událostí.